Neumdlévající duševní mládí a oddanost sportu až za hrob stále šlechtí sedmdesátníka Zdeňka Remsu. Devětatřicet let prožil jako trenér pod skokanskými můstky a udělení Olympijského řádu z rukou předsedy MOV Juana Antonia Samaranche není uznáním pro člověka na odpočinku, jehož aktivita už dávno pohasla. Remsa v Lomnici nad Popelkou, kde žije, trénuje dál. "Je mi cizí jen pohlížet na svět, který se žene dopředu," říká proslulý bard skokanského světa, jenž v šedesátých letech vytvořil reprezentační tým, nikdy v jeho slávě nepřekonaný. Nyní se stará o šestadvacet dětí od tří do devíti let. "Tříletý Tomáš Portyk skočil nedávno pět metrů," hlásí trenér, který přivedl Jiřího Rašku před jedenatřiceti lety k olympijskému vítězství. Na nejmenších můstcích s umělou hmotou, osmimetrovém a patnáctimetrovém, se učí skákat ti nejmenší. "Je to experiment na solidním základě a věřím v jeho úspěch," prohlašuje. Týmu dali v Lomnici název Olympijské naděje a Remsa vybídl několik klubů v republice, aby i v nich založili podobná družstva. Už pořádají mezi nimi závody. "Jeden z těch kluků si jednou na olympijské stupně vítězů sáhne, o tom jsem přesvědčen a chtěl bych se toho dožít," doufá. Na dávné časy proslulosti své party s Raškou, Motejlkem, Hubačem, Matoušem, Höhnlem, Divilou a Kodejškou vzpomene jen občas. "Přesvědčil jsem tenkrát kluky, že mají stejnou krev, stejné svaly a nervy jako ti slavní Norové a Finové. A my je porazíme," hustil do nich. Ordinoval na tehdejší dobu extrémní tréninky na suchu; poskoky ze svahu a do svahu, žabáky, skoky přes překážky šly do stovek. Současnou skokanskou mizérii hodnotit příliš nechce. "Nežiji s nimi, snad mají malé tréninkové objemy. Když srovnávám naše a zahraniční skokany, tak tam něco nehraje v posazení, a hlavně v dynamice odrazu." Rok po slavné olympiádě v Grenoblu s Raškovou zlatou medailí Remsa už nemusel být mezi živými. Na cestě z Rožnova do Prahy po dobrém obědě s řízkem, brambory a colou v autě usnul. Vůz se dokodrcal na louku, rozlomený volant Remsu těžce zranil, mohl přijít o oko. "Přežil jsem," říká lakonicky. Remsa se zdá být věčný. Má pro co žít. Pracuje na výchově dalšího olympijského vítěze. Je snílek? Spíš tvrdý pracant věřící sám sobě.
15. listopadu 1999
