Povídání s Josefem Bicanem vždycky začne stejně. Běduje nad střelci. Bicana nepřemluvíte, že dávat góly je dnes těžší, než dřív. Můžete ho přesvědčovat, jak je fotbal rychlejší, důraznější a obránci říznější, že se už nehraje na pět útočníků jako za jeho časů, ale na dva hroty. Marně.
"Kdyby nebyly gólové šance, tak neřeknu. Ale je jich pořád hodně. Přece se díváte na fotbal, tak je musíte vidět. Kolik jich jenom bylo na posledním mistrovství světa, a kolik se jich zahodilo! Na to říkám jediné: šance byla stejná před sto lety, je stejná dneska a bude stejná za sto let. Šance je prostě šance - musí se proměnit. Jenže střelci jsou horší. Fanoušci mě zastavují a říkají, že to tak není, že sami dobře vědí, jak je těžké dneska dávat góly. Ptám se jich, a kde hrajete? Prý za školu. No jo, povídám jim, já také zpívám, jenže takových zpěváků, jako jsem já, najdete tisíce, ale Caruso byl jen jeden. Ve světě se střelci ještě najdou, ale doma je to špatné. Podívejte na Slavii, vede ligu a kolik dala gólů. Nezlobte se, neříkám to kvůli sobě, ale tolik jsem nastřílel já sám za sezonu. Přitom fotbal hraje Slavia pěkný, v bráně se mi líbí Černý, z kluků Doškovic budou velcí fotbalisté, ale když netrefí branku ze čtyř metrů, tak to je špatné. Minule šel Došek, ten útočník, sám na branku, ale ani ji netrefil. Tomu se divím."
PRAVÁ, LEVÁ, TO JE JEDNO
Bican byl ojedinělý kanonýr. Vstřelit tři čtyři góly za zápas pro něj byla běžná záležitost, ale dal jich v lize i sedm. Míč vletěl do brány, Bican se otočil a šel na vlastní polovinu hřiště. Nikdo ho neobjímal, neplácal po zádech. Prostě střílet uměl, a tak ho všichni brali. Hned jeho premiéra v Rapidu byla úchvatná. Nastoupil ve vídeňském derby proti Austrii, vyhrálo se 5:3 a osmnáctiletý Bican nasázel čtyři góly.
"Bylo mi úplně jedno, jestli jsem dostal míč na pravačku nebo levačku, vážně. Uměl jsem to oběma, stejně tak hlavou. Měřil jsem 180 centimetrů, na tu dobu to bylo docela dost. I u penalty jsem střídal nohy, jak mi vyšel krok. Ale když šlo o něco velkého, kopl jsem radši pravou. Přece jen jsem jí věřil malinko víc. Když byla šance, věděl jsem, že nemůžu myslet na nohu, ale hned něco udělat s míčem. Co mě napadlo: vystřelit tvrdě, obloučkem, k tyči, nahoru nebo udělat kličku. Vždyť je to tak krásné, jenom si vybrat, jak dát gól. Nesmí se ale váhat, propásnout tu jednu rozhodující vteřinu. Pětadevadesát procent šancí jsem proměnil. Já se nevychloubám, prostě to tak bylo. Kluci, proti kterým jsem hrál, mi později vyprávěli, že celý týden před zápasem se radili, jak zastaví Bicana. To víte, že i tehdy byli hráči zákeřní jako dneska Řepka. Mohli zlomit nohu a nikdo by se nedivil. Ale já měl štěstí. Ligu jsem hrál čtyřiadvacet let a ani jedno vážné zranění jsem neměl."
FOTBAL S PUNČOCHOU
Jeho matka byla vídeňská Češka, otec z jihočeské Blatné. Talent asi zdědil po tátovi, který hrál za vídeňskou Herthu. Otec dopadl smutně. Jednou ho při fotbale kopli do ledviny, měl jít na operaci, ale odmítl ji a zemřel. Malý Pepi měl od té doby fotbal doma zakázaný, ale přesto hrál.
"Víte, proč to ti mladí tolik neumějí? Fotbalistů je totiž málo. Ve Vídni jsem jako kluk viděl hrát fotbal na každém rohu. Po první světové válce byl hlad a bída, nevědělo se, co je koloběžka. A tak se hrál fotbal. Denně, jen co jsme přišli ze školy, až do tmy. Každý kluk musel mamince sebrat doma punčochu, aby to nevěděla, a udělat z ní hadrák. No a z těch tisíců kluků, co kopali po Vídni, se už dá něco vybrat. Tohle je na světě snad jen v Brazílii, kde se hraje na plážích. Pak se nedivte, že Brazilci jsou nejlepší fotbalisti na světě. Podívejte se po Praze, kde uvidíte hrát fotbal. Tady u domu máme park, ale myslíte, že to tam kluci mydlí? Kdepak. Asi mají jiné zájmy. Já si pamatuji, jak jsem byl jednou zamčený doma a nesměl ven. Když jsem viděl, že jdou kamarádi hrát, nevydržel jsem to. Otevřel jsem si okno, vysoukal se ven a po okapu slezl. Dnes si říkám, chudák maminka, ještě že to neviděla."
NA STŘELBU NEJSOU TRENÉŘI
Bicanově rychlosti se těžko někdo vyrovnal. Stovku mu naměřili za 10,8 vteřiny, porazil i atletického specialistu Mirko Paráčka. Zároveň měl úžasný cit pro míč.
"Pořád jsem se musel učit, i tu rychlost pilovat. Když jsem přišel do Rapidu, býval jsem v běhu asi osmý. Ale za pár měsíců tréninku jsem už byl nejlepší. Vždycky jsem měl štěstí na trenéry. Takový Edi Bauer v Rapidu mě hodně naučil. Nacentroval mi a já dal gól hlavou. Říkám si dobrý, ale Edi Bauer říká špatný! Musel jsem mu jít nacentrovat a on mi ukázal, jak se má hlavička dávat do opačného rohu. Tohle dneska fotbalistům chybí. Ti nejlepší by se měli stát trenéry. Jenže to neplatí. Chyba. Jak jinak se mají hráči dozvědět, jak se správně střílí, kdo jim to skutečně ukáže? Když mi táhlo k šedesátce, trénoval jsem v Belgii. Já hráčům centroval a oni zakončovali. Osmnáct z nich to zkusilo a ani jeden nedal gól. Jeden Jugoslávec, který byl v mužstvu, povídá: a co vy, trenére, nezkusíte to? Byl falešný, chtěl mě zesměšnit, čekal, že se nějak vymluvím. Ale já povídám, dobrá. Věděl jsem, jak to dopadne. Několikrát mi kopli míč a ani jednou jsem neminul."
NA TENISU S BURIANEM
Fotbalem se Bican výborně živil. Motivaci měl už v žácích, kdy za každý gól dostával šilink od obchodníka Singera.
"To víte, že jsem si vydělával v Rapidu a pak ve Slavii. Na ruku mi třeba dali sto padesát tisíc korun, za to se tenkrát koupila nádherná vila. Bral jsem šest tisíc měsíčně, když jsme hráli Středoevropský pohár, tak s prémiemi dvanáct čtrnáct tisíc a někdy i víc. Tenkrát těsně před druhou světovou válkou vydělával dobrý dělník osm set korun. I mezi námi fotbalisty byly velké rozdíly. Třeba Vlasta Kopecký, a to byl světový hráč, měl patnáct set. Šel jsem na vedení říct, ať mu plat zvednou. Ptají se mě, o kolik. Říkám o dva tisíce. Divili se, jestli jsem se nezbláznil. Ale pomohli mu. Tenkrát nebyla televize, ale popularity jsme si my fotbalisté užili dost. Scházeli jsme se s herci, zpěváky. Chodil jsem na večírky s Janem Werichem, tenis jsem zase hrál s Vlastou Burianem. To byl nadšený, všestranný sportovec, a hlavně fotbalista, velký sparťan, dokonce za Spartu chytal. Spolu jsme vycházeli nádherně, i když jsem hrál za konkurenci."
ŽIVOT S KRUMPÁČEM
Celý život tvrdil, že je fotbalový profesionál. Po únoru 1948 to nebylo vhodné říkat, a tak se jeho sláva musela na čas rozplynout.
"Měli jsme činžovní dům, restauraci v Michli, která se dodnes jmenuje Sparta, továrnu na nějaké ocelové výrobky a čtrnáct parcel. O všechno jsme přišli. Říkával jsem si, že až skončím s fotbalem, povedu hotel nebo něco podobného. Najednou bylo všechno pryč. Jméno Bican bylo v padesátých letech nežádoucí. Dělal jsem kopáče kousek od domova v Holešovicích. Tvrdá práce mi nikdy nevadila, byl jsem z chudé rodiny, ale zlobilo mě, že jsem ji dostal za trest. Dávali mi čtyři koruny na hodinu. Naproti nám dostávali hasiči dvakrát tolik. Jednou kopu krumpáčem, celý zpocený. Nade mnou se postaví pán se dvěma malými dětmi a povídá: podívejte, to je ten fotbalista Bican, teď ať nám ukáže, jak umí kopat."
VÍTOVICE, HRADEC A ZNOVU SLAVIA
Bicana si fanoušci spojují především se Slavií, ale vzpomínají na něj i jinde. Krásné zápasy odehrál také ve Vítkovicích a v Hradci Králové. Nakonec kariéru ukončil ve Slavii, kam se ještě vrátil. S ligou končil až ve dvaačtyřiceti letech, psal se rok 1955.
"Jak jsem se dostal do Vítkovic? To nám řekli, že musíme do čtrnácti dní odejít z našeho bytu. Byli jsme zoufalí. A pak za mnou přišel Láďa Ženíšek, bývalý obránce. Trénoval ve Vítkovicích a povídá: pojď k nám, my tě vezmeme a byt ti nechají. Vítkovice, to byli dělníci, komunisti. Dali mi byt i peníze. A ne malé. To bylo v devětačtyřicátém. Tam jsem nakonec prožil hezké fotbalové časy, postoupili jsme do první ligy a hráli dokonce o titul. Fanoušci mě měli rádi a chodilo jich hodně. Totéž v Hradci. Odtud jsem se ve třiaapadesátém vrátil do Slavie, která už se jmenovala Dynamo. A pak mě vyhodili. I když bych chtěl ještě hrát, a síly jsem na to měl. Pořád jsem byl rychlý, ještě jsem stovku zvládl za jedenáct vteřin. A pořád jsem dával góly."
ŽIVOTNÍ SPOLUHRÁČ VLASTA KOPECKÝ
Říkalo se o Bicanovi, že potřebuje Kopeckého, který mu nahrával. Zažil ho však jen ve Slavii, zatímco v Rapidu Vídeň, ve Vítkovicích a Hradci Králové se musel obejít bez něho. Přesto byl dvanáctkrát ligovým kanonýrem.
"Vlasta byl úžasný fotbalista, můj nejmilejší spoluhráč a velký kamarád. Panebože, ta jeho technika, co ten dovedl s míčem! Byl menší postavy, ale skvěle hlavičkoval. Uměl totiž výborně vyskočit a navíc odhadnout, kam míč poletí. Rozuměli jsme si poslepu, dopředu jsme věděli, co ten druhý udělá. Báječně přihrával. Za obránce, do běhu, stačilo jen vyrazit a pak už jen dát gól. Dneska trpím, když vidím, co ti hráči zahodí. Když je fotbal v televizi, sedíme s manželkou Jaruškou a díváme se. Hlavně na Ligu mistrů, tam se střelci najdou. Ale kdepak u nás. Slyším hodně o Kollerovi, někdo říká, že střílí bicanovské góly. Chválí ho, že dává jeden gól za zápas. Ale co je to jeden gól? Dává góly, protože je velký. Měří dva metry a na míč dosáhne hlavou. Na střelce jsem se vždycky rád díval. Uznával jsem třeba Jirku Peška. Dal v lize sto čtyřicet devět gólů, to je na křídlo pořádný výkon. A skoro všechny padly levačkou. Po něm ještě přišel Zdeněk Nehoda, ten to také uměl. A taky Laco Petráš, který opravdu válel, ale měl maléry, byl vylučovaný, a to ho zastavilo. A teď snad něco vyroste z Došků ve Slavii."
V SRDCI MÁ DVA KLUBY
Nastřílel spousty gólů, ale ještě víc nachytal ryb a nasbíral hub. Až přejde zima se studenými větry, vytáhne prut a vyrazí k Vltavě. Z domova to má kousek.
"Na rybách jsem jako doma, ale ještě víc na Slavii. Mám dva kluby svého srdce, Rapid Vídeň a Slavii. Ale ještě když jsem byl v Rakousku, tak se mi Slavia líbila. Její technická hra i pěkné dresy. A také obrovské vlastenectví, to jsem u tehdejších výborů obdivoval. Teď mají dobré mužstvo, jen stadion je už starý. Nikdy nebyl na Slavii pořádný. Přitom před desítkami let, kdy byl ještě prezidentem Beneš, za ním šli tři slávisté, já mezi nimi, aby se tady kousek od našeho baráku v Holešovicích mohl stavět nový stadion pro osmdesát tisíc lidí. Škoda, že pan prezident Beneš, i když to také byl slávista, se stadionem nijak nepomohl. Od příští sezony půjde hrát Slavia na Strahov. Mám to sice přes celou Prahu, ale autem se tam dostaneme. Buď řídím já, nebo manželka. Jezdit budeme dál, i když se přestěhují."
KRÁSNÉ VZPOMÍNKY A KAPKA LÍTOSTI
Pro mnoho znalců je Bican nejlepším fotbalistou všech dob. Je jeho životní smůlou, že o něm svět neví tolik, jak by si zasloužil. Na vrcholu byl v době druhé světové války, kdy se hrála jen liga. Žádné poháry, žádné šampionáty.
"Asi nejvíc si vážím, že jsme se Slavií vyhráli v osmatřicátém Středoevropský pohár, to byla největší klubová soutěž. Taky jsme porazili devět nula Ambrosianu, to je dnešní Inter Milán, a já dal čtyři góly, a potom Janov čtyři nula, všechny góly já. To se nezapomíná ani po šedesáti letech. Škoda, že jsem si za Československo nezahrál na mistrovství světa. Ve čtyřiatřicátém jsem jako mladíček reprezentoval Rakousko, při dalším jsem neměl vyřízené občanství a potom se dvanáct let nic nehrálo."
***
Nejslavnější český fotbalista všech dob Josef Bican žije v činžovním domě v Praze-Holešovicích, nosí své ženě květiny a chodí na ryby. Když ale hraje jeho Slavia v Edenu, nasedne šestaosmdesátiletý muž i s manželkou do auta a jedou se podívat. Fotbal oba milují a Bican o něm s chutí vypráví. Jakmile přijde řeč na jeho střelecké umění, povstane a jako na divadelním jevišti začne předvádět. "Tááákhle letěl balon," tyčí ruku ke stropu, napíná dopředu vzduchem pravou nohu a levou pokrčuje. "A já to tááákhle trefil," mírně švihne pravačkou. Demonstruje nádherný volej, jeden ze svých 643 ligových gólů. Těžko někdo jeho rekordy překoná, za život nastřílel kolem pěti tisíc branek. Nejvíc se proslavil góly v Rapidu Vídeň a ve Slavii, ale dával je všude, kudy prošel. Také sedm za zápas. Nejen fanoušci, ale i lidé, kteří ve fotbale něco znamenali a Bicana zažili, se shodují: takový hráč se narodí jednou za sto let.
"Kdyby nebyly gólové šance, tak neřeknu. Ale je jich pořád hodně. Přece se díváte na fotbal, tak je musíte vidět. Kolik jich jenom bylo na posledním mistrovství světa, a kolik se jich zahodilo! Na to říkám jediné: šance byla stejná před sto lety, je stejná dneska a bude stejná za sto let. Šance je prostě šance - musí se proměnit. Jenže střelci jsou horší. Fanoušci mě zastavují a říkají, že to tak není, že sami dobře vědí, jak je těžké dneska dávat góly. Ptám se jich, a kde hrajete? Prý za školu. No jo, povídám jim, já také zpívám, jenže takových zpěváků, jako jsem já, najdete tisíce, ale Caruso byl jen jeden. Ve světě se střelci ještě najdou, ale doma je to špatné. Podívejte na Slavii, vede ligu a kolik dala gólů. Nezlobte se, neříkám to kvůli sobě, ale tolik jsem nastřílel já sám za sezonu. Přitom fotbal hraje Slavia pěkný, v bráně se mi líbí Černý, z kluků Doškovic budou velcí fotbalisté, ale když netrefí branku ze čtyř metrů, tak to je špatné. Minule šel Došek, ten útočník, sám na branku, ale ani ji netrefil. Tomu se divím."
PRAVÁ, LEVÁ, TO JE JEDNO
Bican byl ojedinělý kanonýr. Vstřelit tři čtyři góly za zápas pro něj byla běžná záležitost, ale dal jich v lize i sedm. Míč vletěl do brány, Bican se otočil a šel na vlastní polovinu hřiště. Nikdo ho neobjímal, neplácal po zádech. Prostě střílet uměl, a tak ho všichni brali. Hned jeho premiéra v Rapidu byla úchvatná. Nastoupil ve vídeňském derby proti Austrii, vyhrálo se 5:3 a osmnáctiletý Bican nasázel čtyři góly.
"Bylo mi úplně jedno, jestli jsem dostal míč na pravačku nebo levačku, vážně. Uměl jsem to oběma, stejně tak hlavou. Měřil jsem 180 centimetrů, na tu dobu to bylo docela dost. I u penalty jsem střídal nohy, jak mi vyšel krok. Ale když šlo o něco velkého, kopl jsem radši pravou. Přece jen jsem jí věřil malinko víc. Když byla šance, věděl jsem, že nemůžu myslet na nohu, ale hned něco udělat s míčem. Co mě napadlo: vystřelit tvrdě, obloučkem, k tyči, nahoru nebo udělat kličku. Vždyť je to tak krásné, jenom si vybrat, jak dát gól. Nesmí se ale váhat, propásnout tu jednu rozhodující vteřinu. Pětadevadesát procent šancí jsem proměnil. Já se nevychloubám, prostě to tak bylo. Kluci, proti kterým jsem hrál, mi později vyprávěli, že celý týden před zápasem se radili, jak zastaví Bicana. To víte, že i tehdy byli hráči zákeřní jako dneska Řepka. Mohli zlomit nohu a nikdo by se nedivil. Ale já měl štěstí. Ligu jsem hrál čtyřiadvacet let a ani jedno vážné zranění jsem neměl."
FOTBAL S PUNČOCHOU
Jeho matka byla vídeňská Češka, otec z jihočeské Blatné. Talent asi zdědil po tátovi, který hrál za vídeňskou Herthu. Otec dopadl smutně. Jednou ho při fotbale kopli do ledviny, měl jít na operaci, ale odmítl ji a zemřel. Malý Pepi měl od té doby fotbal doma zakázaný, ale přesto hrál.
"Víte, proč to ti mladí tolik neumějí? Fotbalistů je totiž málo. Ve Vídni jsem jako kluk viděl hrát fotbal na každém rohu. Po první světové válce byl hlad a bída, nevědělo se, co je koloběžka. A tak se hrál fotbal. Denně, jen co jsme přišli ze školy, až do tmy. Každý kluk musel mamince sebrat doma punčochu, aby to nevěděla, a udělat z ní hadrák. No a z těch tisíců kluků, co kopali po Vídni, se už dá něco vybrat. Tohle je na světě snad jen v Brazílii, kde se hraje na plážích. Pak se nedivte, že Brazilci jsou nejlepší fotbalisti na světě. Podívejte se po Praze, kde uvidíte hrát fotbal. Tady u domu máme park, ale myslíte, že to tam kluci mydlí? Kdepak. Asi mají jiné zájmy. Já si pamatuji, jak jsem byl jednou zamčený doma a nesměl ven. Když jsem viděl, že jdou kamarádi hrát, nevydržel jsem to. Otevřel jsem si okno, vysoukal se ven a po okapu slezl. Dnes si říkám, chudák maminka, ještě že to neviděla."
NA STŘELBU NEJSOU TRENÉŘI
Bicanově rychlosti se těžko někdo vyrovnal. Stovku mu naměřili za 10,8 vteřiny, porazil i atletického specialistu Mirko Paráčka. Zároveň měl úžasný cit pro míč.
"Pořád jsem se musel učit, i tu rychlost pilovat. Když jsem přišel do Rapidu, býval jsem v běhu asi osmý. Ale za pár měsíců tréninku jsem už byl nejlepší. Vždycky jsem měl štěstí na trenéry. Takový Edi Bauer v Rapidu mě hodně naučil. Nacentroval mi a já dal gól hlavou. Říkám si dobrý, ale Edi Bauer říká špatný! Musel jsem mu jít nacentrovat a on mi ukázal, jak se má hlavička dávat do opačného rohu. Tohle dneska fotbalistům chybí. Ti nejlepší by se měli stát trenéry. Jenže to neplatí. Chyba. Jak jinak se mají hráči dozvědět, jak se správně střílí, kdo jim to skutečně ukáže? Když mi táhlo k šedesátce, trénoval jsem v Belgii. Já hráčům centroval a oni zakončovali. Osmnáct z nich to zkusilo a ani jeden nedal gól. Jeden Jugoslávec, který byl v mužstvu, povídá: a co vy, trenére, nezkusíte to? Byl falešný, chtěl mě zesměšnit, čekal, že se nějak vymluvím. Ale já povídám, dobrá. Věděl jsem, jak to dopadne. Několikrát mi kopli míč a ani jednou jsem neminul."
NA TENISU S BURIANEM
Fotbalem se Bican výborně živil. Motivaci měl už v žácích, kdy za každý gól dostával šilink od obchodníka Singera.
"To víte, že jsem si vydělával v Rapidu a pak ve Slavii. Na ruku mi třeba dali sto padesát tisíc korun, za to se tenkrát koupila nádherná vila. Bral jsem šest tisíc měsíčně, když jsme hráli Středoevropský pohár, tak s prémiemi dvanáct čtrnáct tisíc a někdy i víc. Tenkrát těsně před druhou světovou válkou vydělával dobrý dělník osm set korun. I mezi námi fotbalisty byly velké rozdíly. Třeba Vlasta Kopecký, a to byl světový hráč, měl patnáct set. Šel jsem na vedení říct, ať mu plat zvednou. Ptají se mě, o kolik. Říkám o dva tisíce. Divili se, jestli jsem se nezbláznil. Ale pomohli mu. Tenkrát nebyla televize, ale popularity jsme si my fotbalisté užili dost. Scházeli jsme se s herci, zpěváky. Chodil jsem na večírky s Janem Werichem, tenis jsem zase hrál s Vlastou Burianem. To byl nadšený, všestranný sportovec, a hlavně fotbalista, velký sparťan, dokonce za Spartu chytal. Spolu jsme vycházeli nádherně, i když jsem hrál za konkurenci."
ŽIVOT S KRUMPÁČEM
Celý život tvrdil, že je fotbalový profesionál. Po únoru 1948 to nebylo vhodné říkat, a tak se jeho sláva musela na čas rozplynout.
"Měli jsme činžovní dům, restauraci v Michli, která se dodnes jmenuje Sparta, továrnu na nějaké ocelové výrobky a čtrnáct parcel. O všechno jsme přišli. Říkával jsem si, že až skončím s fotbalem, povedu hotel nebo něco podobného. Najednou bylo všechno pryč. Jméno Bican bylo v padesátých letech nežádoucí. Dělal jsem kopáče kousek od domova v Holešovicích. Tvrdá práce mi nikdy nevadila, byl jsem z chudé rodiny, ale zlobilo mě, že jsem ji dostal za trest. Dávali mi čtyři koruny na hodinu. Naproti nám dostávali hasiči dvakrát tolik. Jednou kopu krumpáčem, celý zpocený. Nade mnou se postaví pán se dvěma malými dětmi a povídá: podívejte, to je ten fotbalista Bican, teď ať nám ukáže, jak umí kopat."
VÍTOVICE, HRADEC A ZNOVU SLAVIA
Bicana si fanoušci spojují především se Slavií, ale vzpomínají na něj i jinde. Krásné zápasy odehrál také ve Vítkovicích a v Hradci Králové. Nakonec kariéru ukončil ve Slavii, kam se ještě vrátil. S ligou končil až ve dvaačtyřiceti letech, psal se rok 1955.
"Jak jsem se dostal do Vítkovic? To nám řekli, že musíme do čtrnácti dní odejít z našeho bytu. Byli jsme zoufalí. A pak za mnou přišel Láďa Ženíšek, bývalý obránce. Trénoval ve Vítkovicích a povídá: pojď k nám, my tě vezmeme a byt ti nechají. Vítkovice, to byli dělníci, komunisti. Dali mi byt i peníze. A ne malé. To bylo v devětačtyřicátém. Tam jsem nakonec prožil hezké fotbalové časy, postoupili jsme do první ligy a hráli dokonce o titul. Fanoušci mě měli rádi a chodilo jich hodně. Totéž v Hradci. Odtud jsem se ve třiaapadesátém vrátil do Slavie, která už se jmenovala Dynamo. A pak mě vyhodili. I když bych chtěl ještě hrát, a síly jsem na to měl. Pořád jsem byl rychlý, ještě jsem stovku zvládl za jedenáct vteřin. A pořád jsem dával góly."
ŽIVOTNÍ SPOLUHRÁČ VLASTA KOPECKÝ
Říkalo se o Bicanovi, že potřebuje Kopeckého, který mu nahrával. Zažil ho však jen ve Slavii, zatímco v Rapidu Vídeň, ve Vítkovicích a Hradci Králové se musel obejít bez něho. Přesto byl dvanáctkrát ligovým kanonýrem.
"Vlasta byl úžasný fotbalista, můj nejmilejší spoluhráč a velký kamarád. Panebože, ta jeho technika, co ten dovedl s míčem! Byl menší postavy, ale skvěle hlavičkoval. Uměl totiž výborně vyskočit a navíc odhadnout, kam míč poletí. Rozuměli jsme si poslepu, dopředu jsme věděli, co ten druhý udělá. Báječně přihrával. Za obránce, do běhu, stačilo jen vyrazit a pak už jen dát gól. Dneska trpím, když vidím, co ti hráči zahodí. Když je fotbal v televizi, sedíme s manželkou Jaruškou a díváme se. Hlavně na Ligu mistrů, tam se střelci najdou. Ale kdepak u nás. Slyším hodně o Kollerovi, někdo říká, že střílí bicanovské góly. Chválí ho, že dává jeden gól za zápas. Ale co je to jeden gól? Dává góly, protože je velký. Měří dva metry a na míč dosáhne hlavou. Na střelce jsem se vždycky rád díval. Uznával jsem třeba Jirku Peška. Dal v lize sto čtyřicet devět gólů, to je na křídlo pořádný výkon. A skoro všechny padly levačkou. Po něm ještě přišel Zdeněk Nehoda, ten to také uměl. A taky Laco Petráš, který opravdu válel, ale měl maléry, byl vylučovaný, a to ho zastavilo. A teď snad něco vyroste z Došků ve Slavii."
V SRDCI MÁ DVA KLUBY
Nastřílel spousty gólů, ale ještě víc nachytal ryb a nasbíral hub. Až přejde zima se studenými větry, vytáhne prut a vyrazí k Vltavě. Z domova to má kousek.
"Na rybách jsem jako doma, ale ještě víc na Slavii. Mám dva kluby svého srdce, Rapid Vídeň a Slavii. Ale ještě když jsem byl v Rakousku, tak se mi Slavia líbila. Její technická hra i pěkné dresy. A také obrovské vlastenectví, to jsem u tehdejších výborů obdivoval. Teď mají dobré mužstvo, jen stadion je už starý. Nikdy nebyl na Slavii pořádný. Přitom před desítkami let, kdy byl ještě prezidentem Beneš, za ním šli tři slávisté, já mezi nimi, aby se tady kousek od našeho baráku v Holešovicích mohl stavět nový stadion pro osmdesát tisíc lidí. Škoda, že pan prezident Beneš, i když to také byl slávista, se stadionem nijak nepomohl. Od příští sezony půjde hrát Slavia na Strahov. Mám to sice přes celou Prahu, ale autem se tam dostaneme. Buď řídím já, nebo manželka. Jezdit budeme dál, i když se přestěhují."
KRÁSNÉ VZPOMÍNKY A KAPKA LÍTOSTI
Pro mnoho znalců je Bican nejlepším fotbalistou všech dob. Je jeho životní smůlou, že o něm svět neví tolik, jak by si zasloužil. Na vrcholu byl v době druhé světové války, kdy se hrála jen liga. Žádné poháry, žádné šampionáty.
"Asi nejvíc si vážím, že jsme se Slavií vyhráli v osmatřicátém Středoevropský pohár, to byla největší klubová soutěž. Taky jsme porazili devět nula Ambrosianu, to je dnešní Inter Milán, a já dal čtyři góly, a potom Janov čtyři nula, všechny góly já. To se nezapomíná ani po šedesáti letech. Škoda, že jsem si za Československo nezahrál na mistrovství světa. Ve čtyřiatřicátém jsem jako mladíček reprezentoval Rakousko, při dalším jsem neměl vyřízené občanství a potom se dvanáct let nic nehrálo."
***
Nejslavnější český fotbalista všech dob Josef Bican žije v činžovním domě v Praze-Holešovicích, nosí své ženě květiny a chodí na ryby. Když ale hraje jeho Slavia v Edenu, nasedne šestaosmdesátiletý muž i s manželkou do auta a jedou se podívat. Fotbal oba milují a Bican o něm s chutí vypráví. Jakmile přijde řeč na jeho střelecké umění, povstane a jako na divadelním jevišti začne předvádět. "Tááákhle letěl balon," tyčí ruku ke stropu, napíná dopředu vzduchem pravou nohu a levou pokrčuje. "A já to tááákhle trefil," mírně švihne pravačkou. Demonstruje nádherný volej, jeden ze svých 643 ligových gólů. Těžko někdo jeho rekordy překoná, za život nastřílel kolem pěti tisíc branek. Nejvíc se proslavil góly v Rapidu Vídeň a ve Slavii, ale dával je všude, kudy prošel. Také sedm za zápas. Nejen fanoušci, ale i lidé, kteří ve fotbale něco znamenali a Bicana zažili, se shodují: takový hráč se narodí jednou za sto let.
