Kulíšková a Lučanová si plní sen. Jezdí spolu

Plzeň - Jednou budeme lyžovat spolu! Tohle si před pár lety jako děti slíbily na svazích Šumavy Anna Kulíšková a Štěpánka Lučanová. Teď svůj společný sen naplňují. Co má být na jeho konci? Medaile z paralympiády ve Vanouveru 2010, a nejlépe se zlatým leskem. Ani s jednou z nich se osud nemazlil.

Kulíšková má od narození zrakové postižení. "Nevidím periferně. Mám zúžené zorné pole na čtyři stupně, u zdravého člověka je to 180 stupňů," říká Anna Kulíšková.

Lučanovou zase v 16 letech postihla plicní embolie, skončila s vrcholovým sportem. Vlastně, neměla by sportovat skoro vůbec. "Je to riziko. Kdybych si na svahu zlomila nohu, může být zle," uvědomuje si.

Před letošní zimou síly spojily. Lučanová je novou trasérkou své přítelkyně. V této roli vystřídala otce Kulíškové. "Už jsem starý, bez perspektivy," směje se Martin Kulíšek.

Společně jezdili čtyři roky, vybojovali stříbrnou medaili v super-G na loňské paralympiádě v Turíně, jediný cenný kov pro českou výpravu.

Tím si Kulíšková zajistila účast i na příštích hrách v Kanadě. Tam už pojede s Lučanovou. "Já to beru jako poslání. Dělám, co mě baví a umožňuju lyžovat i někomu, kdo by sám nemohl," míní Lučanová.

Při závodech jezdí lyžařky jen pár metrů za sebou, komunikují vysílačkou. I přes zdravotní handicap seKulíšková řítí ze svahu stokilometrovou rychlostí.

V sezoně zopakovala loňský úspěch, v celkovém hodnocení Světového poháru své kategorie skončila třetí. O příčku výš v super-G. "Hlavně jsme se pořádně sžili se Štěpánkou, z posledních závodů už jsem měla výborný pocit," libuje si.

Z otce Kulíška se stal manažer, servisman i fotograf. "Teď vše sleduji z jiného úhlu. Jako trasér jsem třeba neměl možnost vidět Aniččin styl," míní Martin Kulíšek.

Doufá, že před paralympijskou sezonou obě lyžařky zůstanou delší čas ve Vancouveru. Trénovat, osahat si olympijskou trať, kde chtějí bojovat o zlato. "Poznat ji do detailu, to je pro mě nejdůležitější. Snad finance nějak seženeme," věří Kulíšková.

Sjet kopec sama? Kdyby byl bez lidí, zvládla bych to
P l z e ň - Trénink je pro zrakově postiženou lyžařku Annu Kulíškovou těžší než závod. Při něm je totiž na svahu jen ona a její trasérka. "Kopec plný lidí bych sama nesjela. I když jsme dvě, musíme být hodně opatrné," míní medailistka z paralympiády v Turíně.

Kdyby se třeba šumavský Javor uzavřel jen pro vás, sjela byste ho bez cizí pomoci?
No, bez lidí bych si troufla. Ale mezi lyžařema... možná v pluhu, a to bych si vůbec neužila. (úsměv)

Jak se vlastně při závodech orientujete?
Většinou se dívám Štěpánce před sebou na nohy, výš nevidím. Podle bot odečtu nerovnosti na svahu.

Takže vaše trasérka musí být pořád stejně daleko, třeba pět metrů?
To nejde udělat. A čím je Štěpánka dál, tím jí vidím víc, což je také dobře. Ale pak zase už nemusím odečíst ideální stopu, kterou projela. Jsou to prostě mantinely, ve kterých se musíme pohybovat.

Už jste si při závodech přivodila nějaké zranění?
Musím to zaklepat, naštěstí ne. A zub už je také zdravý. (smích) Prosím? Při závodech se ještě nic nestalo. Ale teď v zimě jsem se při tréninku v Americe srazila s turistou. Odnesl to přední zub, jednička. Musela jsem k zubaři na vrtání.

Po čtyřech letech máte jiného traséra. Vašeho otce vystřídala kamarádka z dětství. Hádáte se na svahu?
Po jízdě pořád debatujeme, řešíme, co bylo špatně. Jo, možná se občas dáme do hádky. Ale za chvilku se zase začneme smát.

Medailí z Turína jste si zajistila účast na další paralympiádě ve Vancouveru. Už na ni myslíte?
Těším se moc, i když je to za tři roky. Ale máme před sebou ještě velký kus práce, abychom tam uspěly.

Při lyžařských závodech se zrakově postižená Anna Kulíšková (s čepičkou) spoléhá na trasérku Štěpánku Lučanovou.