Během jediného kola a jediné položky si polepšil hned o 16 míst. Dopřál českým fanouškům záblesk někdejší radosti, byť zatím jen krátký.
Ne, nebyl z toho vyloženě šokovaný. Věřil, že si výrazněji polepší. Už v minulosti patřil mezi stíhačkové skokany, jen vzpomeňte na jeho 3. místo v lednovém Ruhpoldingu.
„Nechci, aby to znělo namyšleně, ale trochu jsem čekal, že ostatní budou chybovat na první položce. Spousta závodníků podcení chumelení, lokty potom nemají při ležce dost napevno, a protože podložka je nestabilní, ujíždí jim to. I proto jsem si první položku pohlídal, abych tu nulu trefil.“
Škoda, že potom nešlo odpískat konec závodu. První umístění v Top 10 v sezoně by český mužský tým potřeboval jako sůl.
Krčmář dokázal zastřílet čistě také při druhé ležce, běžecky to sice až tak dokonalé nebylo, ale přestože měl pocit, že tentokrát nemá příliš rychlé lyže, hnal se po trati na 13. místě. „Češi, Češi,“ spokojeně skandovala skupina fanoušků na hlavní tribuně.
Později bilancoval: „První polovina závodu byla super, ta druhá už byla trápením a bojem s fyzickými silami.“
Právě ty se ve druhém „poločase“ podepsaly i na jeho výkonu na střelnici.
Při první ze stojek zesílil vítr, Krčmář odkládal rány, načež nezasáhl poslední dva terče.
„Ale na vítr se nechci vymlouvat. Vítr prostě byl, příště nebude,“ reagoval. „Bojoval jsem s ním, jenže spíše byl mým problémem fyzický fond. Čím víc se blížila třetí, čtvrtá a pátá rána, tím jsem se na střelnici víc klepal, a nebyl jsem proto v poloze stabilní. To byl větší problém.“
Propadl se zpět do třetí desítky, na poslední položce chyboval jednou a už ve třetí desítce i zůstal. Při konečném účtování závodu si oproti sprintu polepšil o jednu příčku na 25. místo - a na kontě měl 26. běžecký čas.
Za cílem se rychle běžel obléci a zateplit, načež také on hledal záblesky lepších zítřků. „Oproti Östersundu už jsem aspoň byl schopný s někým ve stíhačce jezdit a za někým se vyvážet, což mi ještě v Östersundu přišlo naprosto nereálné, tam všichni kolem mě jen projížděli. To je možná pozitivum. Půjdu si dál za svým. Ještě není čas panikařit a dělat změny.“
Šestadvacetiletý Krčmář je generačně stále závodníkem nové vlny, který by jednou měl být lídrem reprezentace. O svém sportu dovede dlouze hovořit a přemýšlet, přestože zároveň říká: „Je dobré, když důvěřujete trénérům, necháte plán na nich a moc se v tom nehrabete. Tak to mám postavené. Opravdu jim plně důvěřuji. Myslím, že vědí, co dělají, a že náš čas přijde.“
Biatlon je sportem mnoha nečekaných i rychlých zvratů. Darja Domračevová před týdnem v Östersundu celá demotivovaná vzdala sprint, nyní tu samou disciplínu ovládla. Johannes Bö na tiskové konferenci v Hochfilzenu připomíná: „Moc si užívám, jak se mi teď daří, protože v našem sportu nikdy nevíte, kdy to skončí a všechno bude jinak.“
Krčmář naopak věří, že všechno bude už brzy jinak. Bez té víry by ani nemohl dál závodit.
„Roky předtím naše příprava fungovala. Občas nám to trvá o něco dýl, než se rozjedeme. Může to být jen souhra okolností. Ale já věřím, že se rozjedeme.“
Vzpomene si, jak jim předloni po nemastných neslaných prosincových výkonech slíbil Ondřej Rybář o Vánocích tréninkové galeje.
„Třeba zase přijdou,“ prohodí. „Tehdy nám pomohly. Po Novém roce jsme potom naskočili do závodů v úplně jiném rozpoložení.“
Tehdy i šéftrenér Rybář měnil plány, že v týdnu po vánočních svátcích bude s rodinou a vydal se s týmem na Pokljuku, aby tam probudili formu.
„Jistě, v tréninku se dá přitlačit,“ říká Krčmář. „Ale takový kemp je spíš o absolutní koncentraci na sport a o mobilizaci psychických sil. Prostě dát tomu naprosto všechno.“
