To desáté umístění v evropské Top 10 je pro vás vlastně takovým malým jubileem. Svědčí o výdrži v širší špičce.
To je pěkné. Aspoň něco.
Také jste si tu před světovým šampionátem dokázal, že jste schopný skočit ve volné jízdě dva čtverné skoky.
Dokázal. Měl jsem natrénováno na to, aby tam byly. Ale s tím koncem mé volné jízdy nejsem vůbec spokojený.
Jak si vysvětlujete výpadek při druhém axelu, který byl namísto trojitého jen jednoduchý?
Místo toho, abych ho skočil jako při tréninku, šel jsem do něj trochu těžkopádně. Čekal jsem, že ten odraz bude stoprocentní a perfektní, ale nebyl. Takže místo toho, abych ho zabalil stejně jako po celou sezonu, jsem ho otevřel a byl jen jednoduchý. A to samé se potom dělo u trojitého flipa.
Přesto jste neztratil bojovnost a v samém závěru jste se pokusil o další trojitý axel, který původně v plánu pochopitelně nebyl.
Nebyl. Já to takhle sice jezdím v tréninku, že si na konci jízdy přidávám ještě trojitého axela navrch, ale trénink je něco jiného než závod, v němž hrají roli i nervy, v tréninku je to takové lehčí. Tady jsem po něm upadl. Možná byla chyba zkoušet toho axela, možná jsem měl jít radši na trojitého rittbergera a v klidu ho skočit. Měl bych pak o nějakých šest bodů víc a mohl jsem skončit šestý, maximálně pátý. Ale v tuhle chvíli je víceméně jedno, jestli jsem sedmý nebo pátý.
Přijel jste sem coby velký kandidát na medaili. Po až osmém místě v krátkém programu jste potom říkal, že teď už ve volné jízdě nemáte co ztratit. Proto jste ji jel na riziko, i se dvěma čtvernými skoky?
Jo, jel jsem na riziko. V sezoně jsem dva čtveráky v jedné jízdě zkoušel poprvé, takže je dost možné, že mi potom na konci jízdy trochu došly síly, protože celou sezonu jsem tuhle jízdu jezdil jen s jedním čtverákem a byla tím pádem o něco lehčí. Při těch čtverácích jsem udělal protočku a měl ruku na ledu, ale skočené byly. Povedla se mi i pěkná kombinace trojitého axela a toeloopa. Se začátkem programu jsem byl docela spokojený. Ale ten konec mě štve.
Že se o dva čtverné salchowy pokusíte, jste se rozhodl po čtvrtečním večerním telefonátu s vašim koučem Rafaelem Arutjuňanem?
Když jsem s ním mluvil, sám mi řekl, že nemám co ztratit, proto jsem si usmyslel, že ty dva čtveráky pojedu. Kdo ví, kdybych jel jen jednoho, byla by ta jízda možná čistší, ale já do ní šel s rizikem, že mi buď všechno vyjde, nebo ne. Ty dva skočené čtveráky byly pozitivum. Bohužel, udělal jsem později ty dvě hrubky při axelu a flipu a s tím už nic neudělám. Takhle dokončit jízdu si nemohu dovolit. Z toho si vezmu ponaučení pro příště.
Když jste viděl, jak Ital Matteo Rizzo vyletěl z 10. místa po krátkém programu až k bronzu, přesvědčil jste se, že šance na medaili i pro vás stále existovala.
Samozřejmě. Stačilo, abych zajel jízdu tak jako při finále Grand Prix a byl bych třetí i s jedním pádem, vždyť tehdy jsem měl za volnou 167 bodů. Matteo jich tady udělal 165. Ale s tím už teď nic neudělám. Stejně tak se ta jízda mohla povést i všem ostatním, co dnes kazili, a já bych stejně skončil bez medaile. To už jsou jen kdyby. Platí to, jak kdo zajede v daný okamžik. Jen se podívejte, jak se rozsypal z prvního místa Koljada, zajel až jedenáctou volnou a kromě čtverného toeloopa v ní v podstatě nic neudělal. Stát se může cokoliv, je to sport.
Těšit vás může opět vysoká druhá známka za komponenty, 83 bodů. Je důkazem, že rozhodčím se váš projev na ledu v této sezoně opravdu líbí.
Jen jsem bohužel v sezoně všechny ostatní závody zajel lépe než tady. Ale nemohu být ani úplně nespokojený, za celou sezonu jsem v žádném krátkém programu, ani tady, nešel pod 80 bodů, a v žádné volné jízdě pod 150. Což dokazuje, že určité solidní bodové minimum v závodě vždycky zajedu. Někdy je to i o hodně lepší, jindy horší. Celkově je však vidět, že trénink, který s Rafaelem Arutjuňanem děláme, funguje a jakási stabilita tam je. I když Rafael s mojí Evropou určitě spokojený nebude, sám mi už po kraťasu řekl, že mám na víc.
Umístěním v Top 10 jste opět vyjel kvótu dvou míst pro Česko na další sezonu. Zásadní otázka zní, zda jste už rozhodnutý, že se šampionát ve Štýrském Hradci 2020 bude týkat i vás.
To ještě ani sám nevím. Náš svaz by asi chtěl. Matyáš Bělohradský (v Minsku skončil 19., je mu 17 let) má docela dobře našlápnuto, ale jak tu studuji výsledky a jak pozoruji, co kdo jede, bude potřeba, aby Matyáš začal skákat v jízdě čtveráka a naučil se a zapracovávat do ní i trojitého axela. Protože bez toho, aby dělal v závodě axela s minimálně jedním čtverákem, nemá v současnosti ani na Evropě šanci dostat do desítky.
JÍZDA NA RIZIKO. Michal Březina při volné jízdě v Minsku.
Natož pak na světě.
Tam k Evropanům přidejte nejméně dva Američany, tři Japonce i další kluky. Je to těžké, Matyáš se do toho musí obout. Určitě by bylo hezké, kdyby zajel ještě do března na nějakém závodě takové body, aby mohl startovat už letos na mistrovství světa v Japonsku (Březina loni získal pro Česko dvě účastnická místa o pro MS, ale Bělohradský zatím nedosáhl na povinné bodové minimum, umožňující start v Japonsku). Šlo by pro něj o další cennou zkušenost, už jen být tam a zažít atmosféru, která je ještě mnohem úžasnější než na Evropě. Navíc by na vlastní oči viděl, co ti kluci ve světě dělají. Rozhodně se mu i já sám budu snažit pomoci, aby se výkonnostně posunul dál. Šanci a potenciál má.
Ale co tedy bude s vámi? Definitivně se o prodloužení kariéry rozhodnete až na jaře?
Uvidím, jak mi to půjde na mistrovství světa a jak mi potom v létě vydrží tělo.
Rafael Arutjuňan vám už loni sdělil, že by si přál, abyste ještě dva roky po olympiádě v Pchjongčchangu závodil.
Já vím. Určitě mi to řekne znova, protože ví, že mám na víc, než jsem tady předvedl, v sezoně jsem zajížděl lepší jízdy než tady. Ještě bych končit nemusel, ale opravdu záleží i na tom, co na to řekne moje tělo. Jestli se budu cítit dobře, ještě jednu sezonu odjedu. Ale i tak bych byl rád, kdyby se naši další kluci pochlapili. Pokud by začali jezdit závody se čtveráky a trojitými axely, nemusím tam už být já, abych jim vyjel místo, protože si ho vyjedou sami.
Což však přece jen nějaký čas potrvá, nemyslíte?
To je dost dobře možné, ale hlavně Matyáš Bělohradský má dobré základy, nemusel by pro něj být až takový problém, aby přes léto ty těžké skoky stabilizoval. Hodně by mu pomohlo, kdyby zase v létě přijel trénovat k nám do Kalifornie, stejně jako tam byl na tři týdny před začátkem této sezony. Bylo potom na něm vidět, že si z toho hodně vzal. Přál bych si, abychom jako Česko udrželi pozici v mužské evropské desítce, prostě bychom tam jen vyměnili ta jména. České bruslení si to zaslouží. Už se v ní držíme dlouho, počínaje Tomášem Vernerem. Byla by škoda, kdyby ta doba skončila.
Šampionát v Minsku byl ve znamení velké rozlučky legendárního Javiera Fernándeze s kariérou. Bylo i pro vás jeho loučení velmi emotivní?
Jednoznačně. Myslím si, že líp to pro něj dopadnout nemohlo. Zajel to, co věděl, že může zajet. Nejel na čtyři čtveráky jako loni, ale rozumně na dva. Měl opravdu natrénováno jen na tyhle tři týdny a líp už zajet nemohl. Nikdo nebude řešit, že jeden skok ve volné proskočil. Vyhrál, je sedminásobným mistrem Evropy, zakončil kariéru titulem, což je pro něj perfektní. Je škoda, že končí, na mistrovství Evropy jsme spolu v podstatě začínali a když získal v roce 2013 svoji první medaili, tak já taky. Prožívám emotivně, když teď končí někdo, s kým jsem byl velký kamarád a kdo pro bruslení udělal ve světě tak strašně moc jako Javi.
VZPOMÍNKA NA ROK 2013. Tři nejlepší muži z evropského šampionátu v Záhřebu. Zleva druhý Florent Amadio, vítěz Javier Fernández a třetí Michal Březina.
Vzpomenete si, kde jste ho potkal úplně poprvé?
Na juniorském mistrovství světa.
Napadlo by vás tehdy, že může jednou patřit mezi nejlepší na světě?
Určitě ne. Až do té Evropy 2013 mě nikdy neporazil. Rozhodně by mě nenapadlo, že bude sedmkrát mistrem Evropy.
V čem byl později mimořádný?
Tím, že byl vždycky svůj. Jezdil takový ten rozevlátý styl „Nikdo mi neříkejte, co mám dělat, protože já si to pojedu stejně tak, jak chci“. Ten styl si pak částečně přenesl i k trenéru Brianu Orserovi.
Byl osobitý, jiný než ostatní, že?
Hodně lidí později říkalo, že jezdí podobně jako kdysi Brian Orser, ale mě to tak nikdy nepřišlo. Já viděl Javiho pořád stejně jako na kdysi na mistrovství světa juniorů. Tehdy tam přijel coby Španěl s dlouhými kudrnatými vlasy, mával tam sebou jako hadr na tyči, ale vždycky zajel, co uměl. A vždycky byl svůj, bez ohledu na to, co si o tom mysleli ostatní.
