Sama se s bratrem Pavlem stala čtyřikrát mistryní světa v tancích na ledě. Načež v pouhých devatenácti letech ukončila v roce 1965 kariéru.
„Řekli jsme si tehdy: Je nejlepší odejít na vrcholu. Tak jsme šli do revue. Udělali jsme to ve správný čas,“ je i dnes přesvědčena.
V revue Holiday on Ice poznala budoucího manžela, Brita Jackieho Grahama. Kontakt se závodním krasobruslením však ztratila. „Televizi jsme neměli, tablety neexistovaly. Teď se nestačím divit,“ vychutnává si soutěže. „Je to fantastické.“
S manželem později farmařili v Texasu. Pak pro změnu putovali napříč USA v obytném autobusu. V roce 2001 se stěhovali do Česka, aby tu mohla být blíž své mamince, které tehdy bylo 80 let.
„Koupili jsme statek v Lipnici u Rokycan. Manželovi se tam líbilo, chodili jsme na houby, do lesa. Ale jakmile jsme šli do hospody, musela jsem mu všechno překládat. Aby mužský seděl v hospodě a čekal, až mu ženská něco přeloží, to nejde. Když maminka zemřela, přestěhovali jsme se do Anglie.“
Nyní bydlí Eva Romanová u moře ve vesničce Saint Annes. „Zvykám si na život sama, což není jednoduché. Já vždycky měla někoho. Nejdřív Pavla, pak manžela.“ Jenže bratr Pavel tragicky zahynul při autonehodě už ve 29 letech. A manžel jí zemřel předloni.
Archivní snímek z dob největší slávy Evy a Pavla Romanových, kteří v letech 1962 až 1965 vyhráli čtyři světové šampionáty po sobě.
Do Česka se vrací ráda, natrvalo se sem však nechystá. „Od svých osmnácti jsem bydlela jinde. Už kvůli zdraví, penzi a zajištění musím v Anglii zůstat.“
Nudu nezná. Stará se o velkou zahradu i o skleník, kde pěstuje rajčata, papriky a okurky, a zároveň pečuje o hejno okrasných holubů. Tak to svému Jackiemu slíbila.
„On je miloval. Když už byl hodně nemocný, říkala jsem mu: Neboj se, aspoň dvacet si jich nechám. My jich měli osmdesát. Tak jsem si ve voliéře nechala pětadvacet bílých.“
Pokud nepracuje, sportuje. Denně hodinu a půl plave. Hraje tenis a bruslí. Jen už ne na ledě. „Pro krasobruslení je v Anglii hrozně drahý led. Navíc kluziště, co mám poblíž, je malé. Tam by mě to nebavilo.“
Raději nazuje in-line brusle, nasadí chrániče, helmu a uhání. „Našla jsem na inlajny krásnou promenádu u moře. Připadám si jako rychlobruslařka, je to nová výzva.“
Práce krasobruslařské trenérky ji naopak nikdy nelákala. Jen chvíli se jí věnovala po příchodu do USA. Jenže to bylo z nutnosti, aby dostala pracovní povolení. „Ta politika kolem, třeba dohadování s rodiči a s majiteli kluzišť, není nic pro mě.“
Při pohledu na fotografie Ostravy se rozpovídá, jak je tatínek v dětství vzal s bratrem na exkurzi do místních dolů. „Asi chtěl, abychom ho poslouchali a poctivě trénovali. Obdivovala jsem horníky, ale ta jejich práce mi připadala strašidelná.“
Při vzpomínání na ony dávné časy najednou vypráví paní Eva historky, které si dnešní šampioni ani nedokážou představit.
„Bydleli jsme tehdy v Praze ve Vysočanech a jezdili vlakem do Kladna na tréninky. Odtud jsme se vraceli až o půlnoci. Na Vysočanech vlak nezastavoval, ale projížděl tudy pomalu. Táta vždycky otevřel dveře a říkal: Jak řeknu „skočme“, tak skočíte. Poslechli jsme ho, abychom nemuseli jet až na Hlavní nádraží. Aspoň jsme byli dřív doma. Dnes by takové vyskakování z vlaku brali spíš jako týrání dětí.“
Na mistrovství světa v Praze 1962 potom dosáhli na své první světové zlato. Sami z toho měli šok. „To bylo naše nejhezčí mistrovství. Na všech dalších už byl potom na nás tlak. Lidi prostě očekávali, že příště vyhrajeme zase.“
Tance na ledu se od jejich éry proměnily k nepoznání. „Moc těm jejich dnešním složitým pravidlům nerozumím,“ přizná paní Eva.
„Ale podívaná je to vynikající.“
