Třeba o tom, proč měla v pátečním večeru na „Medailovém náměstí“ v Hochfilzenu černou šmouhu na ruce.
„Zní to možná komicky, ale před předáváním medailí jsem si rozepisovala tužku na oči a ona už mi dopisovala, tak jsem si ji rozepsala o ruku. Jenže ta tužka byla voděodolná. Nešlo to smejt ani za nic.“
Nebo o tom, jak usnula v noci na sobotu až o půl třetí, protože předtím dostala hrozný, ale opravdu hrozný hlad.
„Tak jsem spořádala půl sklenice sádla s králičím masem a asi tak půlkou bochníku chleba a zajedla to řezy s krémem. Vím, že se to jeví, že jsem hrozné čunče. Ale jak jsem celý den stažená a nemůžu během závodů jíst, tak jakmile dostanu příležitost najíst se normálně, musím toho využít.“
Při dekorování medailistek si v pátek potichu zazpívala českou hymnu, dokonce hecovala k hlasitějšímu zpěvu i české fanoušky. Do zlaté medaile kousla, jestli je pravá, ovšem když si ji blíže prohlédla, tak z hlediska designu... Málo naplat, probudila se v ní znalkyně. A tak Gabriela Koukalová, vyučený rytec kovů, hodnotila: „Neměla bych na té medaili hledat chyby, vážně moc si jí vážím, ale z profesního hlediska jsou tam opravdu rezervy.“
Což jí nikterak nebrání v touze vybojovat si v nedělní stíhačce další, že?
„Mám najednou čistou hlavu,“ ujistila. „Teď už si to můžu tady jen užít. Splnila jsem další cíl, který jsem pro tuhle sezonu měla. A jak to vyjde dál, to nechám radši koňovi, ten má větší hlavu.“
ČEŠKY NA TRÉNINKU. Gabriela Koukalová přijíždí, za ní už střílí Eva Puskarčíková (vlevo). A po střeleckém tréninku s Lucií Charvátovou.
Při sobotním tréninku běhala po areálu klasikou, nikoliv skejtovou technikou. Ne že by po vzoru manžela začala trénovat na Jizerskou padesátku, příští víkend má poněkud jinou práci. To jen dočasně narušovala stereotypy.
„Klasika je změna pohybu. Posiluji tím i jiné svalové skupiny, které při skejtu moc nevyužíváme,“ vysvětlovala.
Vlevo od ní pilovala na stavu číslo čtyři střelbu Marie Dorinová-Habertová, o kus dál vpravo poněkud pochybovačně kroutila hlavou Dorothea Wiererová. Pouze stav číslo dvě, hned vedle Češek, zel prázdnotou. Němky nedorazily.
Že by Laura Dahlmeierová a spol. zůstaly raději v posteli na hotelu?
„Nebo relaxují ve wellnesu,“ vtipkoval kouč žen Zdeněk Vítek.
„Kdepak, určitě někde v okolí lyžujou a jen ten střelecký trénink dnes vynechaly,“ hájila je Koukalová.
Ona sama se spokojila s hodinkou, během které absolvovala čtrnáct položek. Nula za nulou, až na jednu výjimku. Její konečné střelecké skóre dne tudíž znělo 69:1. Neboli 69 ran do terče, jediná mimo.
„Hezké skóre,“ sama uznala.
Potkali se na stadionu: dva čeští mistři světa z Hochfilzenu - Roman Dostál 2005 a Gábina Koukalová 2017. https://t.co/Ls8qest9Bx
Z tréninku ji hned vedli do studia České televize, kde zhlédla záběry z koncovky zlatého sprintu. „Myslela jsem, že jsem drsňák a že už to mám zmáklé, ale zase jsem musela zamačkávat slzičku,“ líčila.
Největší výbuch smíchu u ní naopak vyvolala zpráva, že šéftrenérovi Ondrovi Rybářovi vyhrála traktor.
Sázky českých koučů jsou na šampionátech proslulé. Po medailích v Kontiolahti 2015 se Zdeněk Vítek, ale také šéf svazu Jiří Hamza nechali ostříhat dohola. Loni v Oslu pro změnu vyhrál Vítek střeleckou sázku s Lucií Charvátovou, pročež mu musela upéct koláč. „A dostal ho! Fotka byla na Facebooku,“ ujišťovala Charvátová na tréninku.
Tentokrát Hamza při euforii v průběhu sprintu před Rybářem nadhodil: „Když bude Gábina zlatá, máš u mě traktor, jo?“
TAKHLE TO VYPADÁ U RYBÁŘŮ V BUDÍKOVĚ. S bagrem zvládne šéftrenér cokoliv. Je jeho, stejně jako stará "vé tři eska" opodál.
Což o to, renesanční muž Rybář se doma v obci Budíkov dovede vyřádit za volantem bagru nebo při stavbě malé vodní elektrárny a i ten traktor u svého domku v Budíkově už má. Ale inovace vozového parku přece nikdy nezaškodí.
Nebo snad ano? „Co to má znamenat s tím traktorem?“ psala mu manželka.
„To byl jen hec, ten po Jurovi samozřejmě nemůžu chtít. Ale každopádně jsem rád, že jsem vyhrál,“ oznamoval před sprintem mužů Rybář, zatímco kouč mužů Michael Málek mu s úsměvem navrhoval: „Měl jsi rovnou upřesnit, o jaký traktor půjde, třeba o takový John Deere.“
Dobře, když upřesnit, tak upřesnit.
„Viniční traktor dostane,“ prohlásil vinař Hamza.
Moment, copak ony jsou v kraji kolem Českého Dubu, kde Rybář s rodinou žijí, nějaké vinice?
„Nejsou. Tak je může Ondra založit, ne?“ usmál se Hamza. Pak seriózně dodal: „Ale nějaký traktor ode mě vážně dostane.“
Koukalová, která ho šéftrenérovi vlastně zařídila, se smála dál. „Jura je člověk, co vždycky drží slovo.“
Začínající sprint mužů vzápětí vrátil českou výpravu ze zemědělsko-strojírenských sfér zpět na hochfilzenský sníh. Námětů k úsměvům dočasně ubylo.
„Co to tam Adam vyvádí? Přitom tak super běží,“ říkal Rybář, když benjamínek Adam Václavík minul dvakrát dva terče.
Po chvíli si pro změnu posteskl: „Bimbo je dnes snad přemotivovaný.“ To když obdobnou střeleckou bilanci, i když v součtu 3 + 1, zaznamenal rovněž Michal alias „Bimbo“ Krčmář.
ČEŠI NA TRATI. Michal Krčmář a za ním Michal Šlesingr (vlevo) a Adam Václavík (vpravo).
Zato Ondřej Moravec, to byl dlouho zcela jiný příběh. Nula vleže. Čtyři přesné rány do terče vstoje. A potom ta pátá, poslední... „Ježííííš,“ zaúpěl Rybář. Mimo terč na dvě hodiny. Šéftrenér vzdychl: „Ta rána byla medailová.“
Vzápětí Rybář zaostřil v notebooku na průběžné pořadí na mezičasech a ožil. Ani jedno trestné kolo na kontě nemuselo být koncem medailových nadějí.
„Ondra jede jen osm vteřin za druhým místem,“ hlásil hned do vysílačky Málek. „A jede s Dollem (pozdějším vítězem), táhne ho.“
"Už jen pět vteřin na druhého,“ vykřikl Rybář. A když Doll Moravcovi poodskočil, ponoukal svého svěřence na dálku: „Musíš se za ním svézt. Ondro, nenech ho odjet.“
„Lyže ho podrží,“ říkal Hamza. Moravec dotáhl Dolla.
„Už je čtvrtý, vteřinu za třetím,“ radoval se Rybář.
BOJOVNÍK. Ondřej Moravec, ve sprintu pátý.
Ale Američana Lowella Baileyho z průběžného třetího místa nesesadil. Chybělo mu 1,4 vteřiny. Navíc Johannes Boe, který startoval až po českém biatlonistovi, jej posléze odsunul na konečné páté místo.
Nebýt té poslední rány, za kterou si Moravec vyčinil, že ji „ze strachu předržel jako malej kluk“, bral by ze sprintu bronz.
„Jedna rána, jedná rána, a ta poslední, ta mě tak štve,“ vracel se ke klíčovému okamžiku Rybář. České úsměvy z první poloviny tohoto dne se dočasně vytratily. Naštěstí skutečně pouze na chvíli. Brzy se vrátily na Rybářovu a Moravcovu tvář, vždyť i páté místo na světě je skvělé, ne?
Také Johannes Boe, jenž ve finiši ztratil zlato v souboji s Benediktem Dollem o titěrných sedm desetin vteřiny, opět nacházel svoji veselou povahu. „No co, moje hlava chtěla vyhrát, ale nohy neposlouchaly hlavu,“ vykládal.
Jen to z iniciativy funkcionářů IBU zaranžované setkání Martina Fourcada a Antona Šipulina za cílem, při němž si na rozdíl od čtvrtečního extempore tentokrát podali ruku, působilo přece jen příliš strojeným dojmem. Do vztahu těchto dvou biatlonových osobností se přirozené úsměvy zatím nenavrátily.
