Překvapilo vás, že jste si v Mnichově připsal zásluhu na dvou medailích?
Co si budeme nalhávat, s Romanovým titulem jsem trochu počítal. Týden před mistrovstvím Evropy předváděl na tréninku výborné výkony. U Jirky šlo o šesté finále a konečně se mu podařilo dosáhnout na medaili.
Nenasadil jste si laťku příliš vysoko?
Dělám trenéra šest sedm let a zatím se mi celkem dařilo. Také sám čekám přirozený pád, kdy nám něco nevyjde. Musím do skupiny nabrat mladé lidi, aby byly výsledky stále tlačené zespoda.
Vaše spolupráce s Romanem Šebrlem však zatím vychází parádně, dva šampionáty - dva tituly. Neměl jste obavy, že by se tolik dařit nemuselo?
Když mě Roman poprvé oslovil, tak mi běžel mráz po zádech, ale ani v jediné vteřině jsem si nedokázal představit, že by řekl ne. To je šance a pocta, když za mnou přijde takový člověk a chce, abych ho trénoval. Měl jsem strach z jediné věci, jestli pak zvládnu celou skupinu.
A zvládl jste ji?
Vždycky záleží na toleranci ostatních. Jedná se o velké individuality, třeba Jirka Mužík měl vždycky jednoho osobního trenéra, připravoval se skoro sám a vyžadoval, aby bylo všechno stoprocentní stejně jako je stoprocentní jeho přístup. Myslím, že jsme toho zhostili dobře.
Ale mnozí pochybovali...
Když ke mně přišel Roman, všichni mi říkali, že to nepůjde dohromady. Jenže on je obyčejný super kluk, který na sobě nedává najevo, že je světový rekordman. Se všemi perfektně vychází, a navíc jim pomáhá, třeba i finančně, z peněz přidělených na něj lze pokrýt soustředění a mohou jet i ostatní, kteří by si ho sami nemohli dovolit.
Roman Šebrle řekl, že vedle jeho manželky jste nejdůležitější osobou v jeho atletickém životě. Jak jste si k sobě našli cestu?
Výborně si s ním rozumím, jsme skoro stejně staří a řekneme si všechno na rovinu. Dřív jsme se samozřejmě znali, i když nevím, jestli dobře. Když se Šeba ženil, pozval své kamarády, já byl jen jeden z trenérů na Dukle. Myslím, že teď už bych na jeho svatbě nechyběl.
Když se vaší skupině objevili Mužík a Šebrle, musel jste mít ještě mnohem více práce.
Dával jí vždycky stejně. Jejich příchod znamenal jen dvojnásobné přemýšlení. Nad Mužajsem naštěstí příliš spekulovat nemusím, čtvrtku mám v hlavě. Vždyť my přijedeme na soustředění a já nevím, co budou trénovat. Plány připravuju den předem a dělám to tak celý život. Asi to mám nějak v sobě, nijak nad trénováním nehloubám, nevrtám se ve starých denících.
Rozhodujete se tedy podle intuice?
Třeba Štěpán Tesařík a Jiří Mužík jsou oba překážkáři, ale čtrnáct dní před mistrovstvím Evropy dělali každý rozdílné věci. Já cítím, že jeden potřebuje tohle, druhý něco jiného.
Zatím jste jen připravoval běžce, Šebrle a Poděbradský jsou vašimi prvními desetibojaři. U nich se také řídíte citem?
Od Šeby jsem deníky měl. A přece nebudu měnit přípravný týden před závodem, když s ním udělal v Götzisu svěťák. Jedná se o jeho pohodu, je důležité, že tomu věří on.
Dáte na jeho slova a názory?
Když máme s Romanem nějakou rozpravu, tak se řeč vždycky stočí na desetiboj a on mě pak upozorní, že s ním přece jen nějaké zkušenosti má. Pak si uvědomím, že jsem v podstatě začátečník. Ale zatím jsme se vždycky domluvili.
Na druhou stranu, u běžeckých disciplín si asi do svých metod příliš mluvit nenecháte.
Jsou dva druhy atletů, jedni tomu věří, druzí ne. Roman je první případ. Co řeknu, platí, což mě těší.
A co ostatní členové skupiny?
Třeba Jirka Mužík je stejný. Štěpán Tesařík se mnou diskutuje, také se však vždycky dohodneme, prostě potřebuje mít jakoby poslední slovo, je přece z rodu Tesaříků.
Evropský šampionát vám vyšel, těšíte se, že budete sklízet samou chválu?
Jenomže já už slyšel i hlasy, že jsem dostal hotové lidi. Beru to, ale také klidně mohli jít k někomu jinému. Vzal jsem je, šel jsem do toho naplno a jejich medaile beru jako trenérský úspěch. Roman u mě absolvoval tři desetiboje, při nichž měl nejnižší bodový součet 8702 bodů, na vrcholné soutěži udělal 8800. Jirka tři velké soutěže a třikrát se dostal do finále. Já jsem spokojený.
Určitě není příjemné neustále někomu něco dokazovat.
Někdo řekne, že dosáhnout úspěchů s takovými lidmi je jednoduché a já vím, že potřebuju i štěstí. Musím však také argumentovat, že Karel Bláha, Štěpán Tesařík a Radek Zachoval ke mně přišli a neznamenali nic. Samozřejmě si nemůžu namlouvat, že Šebrle je stoprocentně moje zásluha. Přišel ke mně jako nejlepší vícebojař světa a mě uspokojí, až si udělá osobák, to samé Mužík. Pak řeknu: běžel u mě nejrychleji. Hotovo. Tečka.
