Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


KOMENTÁŘ: Jako by tenistky nechtěly být světovou jedničkou. Proč?

Karolína Plíšková bojuje v semifinále Roland Garros. | foto: Reuters

20 2017
O tom tématu se vůbec nebavíme. Negativně ovlivňuje naši práci, zamořuje ji jako jed. Kdybychom se na něj zaměřili, špatně by se nám dělalo. Co tak strašlivě zhoubného, nekalého a hanebného měl na mysli tenisový trenér David Kotyza, když mluvil o své svěřenkyni Karolíně Plíškové? Doping? Sázky na vlastní zápasy? Nějaké jiné podfuky?

Kdeže! O aktuální a velice blízké příležitosti stát se světovou jedničkou. Vážně.

Vážně? Vždyť tenisové žebříčky jsou patrně nejsledovanější a nejprestižnější ze všech sportovních žebříčků.

Jsou tradiční a objektivní. Počítají se přes čtyřicet let, každý týden se mění podle výsledků na turnajích za posledních dvanáct měsíců. Té pocty se zatím dostalo pouze 22 ženám a 26 mužům.

Být aspoň chvíli číslem 1 v tak rozšířeném a populárním oboru, stanout na samém vrcholu, nad tisíci soupeřů...

Co víc si přát? Co by za to machři z jiných oborů lidské činnosti dali?

Kdo si jednou pohověl na tenisovém trůnu, má v životopise navždy nepřehlédnutelnou ozdobu. S označením světová jednička se pojí nesmírně výhodná pozice při vyjednávání reklamních smluv. Kdo ho dobude, rázem zbohatne o miliony dolarů.

Uznávaný kouč Kotyza přesto přirovnává myšlenky na něj k vitriolu či cyankáli. Už jednou byl se svou hráčkou blízko.

Petře Kvitové v lednu 2012 v Austrálii chyběla pouhá dvě vítězství. Chystala se inaugurace nové královny, která svrhne Dánku Wozniackou. Skoro při každém rozhovoru se jí ptali, co to pro ni znamená. A jaké to bude. „Povím vám, až se to stane,“ odpovídala jedenadvacetiletá blondýnka s úsměvem. A jednou poznamenala: „Vy si to snad přejete víc než já!“

Fotogalerie

Karolína Plšková na Roland Garros

U protinožců nakonec těsně neuspěla. Podobně jako kdysi její krajanky Hana Mandlíková v osmdesátých a Jana Novotná v devadesátých letech zůstala těsně pod špičkou sportovního Everestu.

Nejspíš je všechny trochu mrzí, že to s tím nanebevzetím neklaplo. Všechny tři však dosáhly na něco, co považují za ještě důležitější a vzácnější. Grandslamový titul.

Triumf na jednom ze čtyř nejvýznamnějších turnajů, jež se každý rok konají v Melbourne, Paříži, Londýně a New Yorku, představuje intenzivní a slastný zážitek.

Tělesně i duševně vyčerpaný sportovec si ho musí zasloužit mnohdy strastiplným dvoutýdenním tažením. Obvykle potřebuje během krátké doby zdolat sedm rivalů. Pak smí převzít nablýskaný pohár. Povznášející pocit těžko něco přebije.

„A jedničkou se můžete stát, když zrovna někde ležíte v posteli, protože váš soupeř někde na druhém konci planety blbě prohrál,“ říká Kotyza. „Nebo se podívejte na Serenu Williamsovou, která na jaře vystřídala Kerberovou, i když je těhotná na mateřské dovolené.“

Nechce, aby se Plíšková, nyní třetí v pořadí WTA, zbytečně rozptylovala přepočítáváním bodů a výsledky protivnic. Aby si na sebe vytvářela ještě větší tlak. Kdyby si podobnými úvahami nechala zamořit hlavu, přestala by se soustřeďovat na současnost. Na zlepšováky, které by její hru mohly učinit nebezpečnější, na příští trénink a na příští utkání. Proto hovořil o jedu.

V branži dokonce panuje určité pohrdání vůči jedničkám, jež nikdy nezískaly jeden ze vzácných titulů. Wozniacká či Srbka Jankovičová by mohly vyprávět.

Plíšková si hledí Kotyzových rad. Neřeší žebříček. V Paříži jí k usednutí na zlatou sesli scházela jediná výhra, v semifinále podlehla Rumunce Halepové. Šance ale žije dál. Nejlepší by bylo stát se jedničkou po vítězném finále Wimbledonu, který startuje za necelé dva týdny. Kdyby zmákla obojí najednou, Kotyza by si zřejmě nestěžoval.

Autor:






Najdete na iDNES.cz



mobilní verze