Není to vůbec málo. Ba naopak.
Londýnský entuziasmus a pozitivní emoce jsou pro atletiku podobné, jako když se plavíte u rovníku, rozhoupané moře se najednou zklidní a vysvitne tropické slunce.
Celou dobu víte, že tam někde je. Těšíte se. Ale pokud čekáte příliš dlouho a pořád se nic neděje, začne vás to tuze štvát.
„Londýn je dobrý k nakopnutí,“ souhlasí legendární Jan Železný. „Co do návštěvnosti je to jeden z nejúspěšnějších šampionátů vůbec. Pro atletiku je to jedině dobře - jsme totálně globální sport, ale máme šílené problémy. IAAF by se toho měla chytit a začít tvořit hodnoty.“
Pod touto zkratkou se skrývá Mezinárodní atletická federace. Kapitán při plavbě v nejistých vodách, v nichž atletické hodnoty často zakrývají mračna.
Atletika je královna sportů, praví se. Zápolení vycházející z antických časů se dotýká toho, co známe všichni: snahy běhat rychleji, skákat výše, dohodit dále. Je to v jádru ryzí sport plný ukrutné dřiny.
Královna má krásný trůn, o tom žádná.
Ale jeho nohy jsou vratké, ba hrozí až zborcením.
Právě o tom Železný mluví: kromě finanční situace tento sport trápí především doping. I v Londýně jste kolikrát jen zírali, když si před startem programu přišli své medaile přebírat ti, jimž byly podvodně zcizeny – a oni sice po letech zažili spravedlnost, avšak s ručením omezeným. „Moje pocity? Rozpačité. Hořkosladké,“ řekla Američanka Natasha Hastingsová, která se zlata ze štafety dočkala po čtyřech letech.
V Londýně také zápolila výprava ANA, oficiálně sdružení neutrálních sportovců, doopravdy parta 19 Rusů, kteří dostali výjimku, neboť jejich země za organizovaný doping zůstává v klatbě. Nemohli mít státní symboly, někteří ani radši slovo „Rusko“ před novináři-nekrajany nezmiňovali, aby si nepřidělali další trable.
Darja Klišinová během finále skoku do dálky.
A do toho vyhrál stovku, nejprestižnější závod ze všech, dopingový hříšník Justin Gatlin. Své si odpykal, ale jeho trestem je a bude bučení tribun, snad až příliš kruté vůči jinak velmi slušnému člověku.
Na Gatlinovi lze ilustrovat to, co zmiňuje Železný: „Chce to najít cestu.“ Hodlá atletika dávat druhé šance, nebo naopak být rázná? Chce po vzoru cyklistiky mýtit doping „ohněm a mečem“ tak, že když se bude kácet dopingová džungle, nebudou létat třísky, ale rovnou polena?
Londýn nabídl mimořádně povedený šampionát. Měl své krále Bolta či Faraha (byť oba končili hořce) a statisíce nenápadných hrdinů v ochozech. Příště to tak idylické být nemusí, neboť mistrovství světa 2019 hostí katarské Dauhá. Vsaďte se, že se nabídne ohromný, nevídaný luxus, IAAF za něj dostala dost peněz, atletika akcí v Asii potvrdí svůj globální status. Ale také se nutně bude mluvit o tom, jak moc (ne)trpěli dělníci při stavbách pompézních arén a proč se šampionát koná až v říjnu (kvůli vedru, samozřejmě), což totálně překope letité zvyklosti i přípravu sportovců.
Zbývají dva roky času a k dispozici je nemalý londýnský kapitál, což je slušná výchozí pozice pro změny - i pro hledání nových tváří v éře po Boltovi. Jeden z nejhezčích sportů si však z tohoto zisku nemůže dovolit proplýtvat ani penny.
