Oblíbenec diváků a velký šašek Dušan Salfický zvážněl. Plzeňský brankář po napínavém utkání se Slavií vyběhl ze šatny na svou obvyklou děkovačku, rozesmátý tleskal tribunám, ale zároveň jim do mikrofonu vyčetl, že na tým pískaly, když se nevedlo. To byl jediný projev jeho někdejšího klaunství. Žádné "opičky", akrobacie navíc, kynutí fanouškům a pouštění puku na zakázané uvolnění mezi nohama. Vyzařoval koncentraci, na dunivé skandování "Dušan, Dušan!" odpovídal jen nepatrným mávnutím nebo vůbec. "V Pardubicích jsem nastupoval nabitý energií, měl jsem radost z každé šance chytat," vysvětloval. "Teď už přišly nějaké úspěchy, mám víc zodpovědnosti. Snažím se soustředit a blbosti si vymýšlím až po zápase. Loni jsme se o tom bavili s Romanem Čechmánkem. Ten dřív sbíral tresty a v minulé sezoně neměl ani jeden. Shodli jsme se, že na tom něco je." Vlastně ještě jednu klukovinu si Salfický dovolil. Po Vostřákově vítězné trefě na něj namířil brankářskou hůl jako pušku. Imaginární "střelbou" totiž Vostřák oslavuje každý gól, Salfický od něj tenhle grif převzal. Jinak proti Slavii zvládl obtížnou šichtu. Tušil, že se na něj slávisté poženou spíš v brejcích. Do tlaku se nutit nebudou. Prostál delší partie bez známky zaměstnání, zatímco spoluhráči bušili do soupeře. Skóre se drželo těsné, psychika dostávala zabrat. Vyjížděl, aby zpracoval kotouč zadákům, párkrát ho přesně poslal až na útočnou modrou. Pak, v pravý moment vytáhl klíčový zákrok. Za stavu 1:1 vyrazil střely Matějovského a Hrbka zblízka. Zachránil tak Plzni šanci na vítězství. "Kdybych to pustil, asi by nás to položilo," řekl. "Dušan dokázal, že je jasnou oporou, přestože na začátku sezony nechytal v pohodě," prohlásil kouč Marek Sýkora.
2. října 2000
