„Neznám krásnější pocit než sedět dva centimetry nad zemí ve stošedesátikilometrové rychlosti s rajskou hudbou v podobě vytočeného motoru za sebou,“ přiznává 22letá motokárová závodnice Kateřina Žůrková, která umí na tratích porážet i mužské protějšky.
Věnujete se sportu, který spousta lidí považuje za výhradně mužskou záležitost. Jak se na vás soupeři dívají?
Vzhledem k tomu, že závodím od deseti let, se spoustou z nich jsem vyrůstala. Za ty roky si už na mě zvykli. Zvláštním pohledům mě vystavují soupeři v zahraničí, protože ti mě ještě tolik neznají.
Takže na trati pak míváte o motivaci postaráno, že?
Přesně tak. Vidět po průjezdu cílem, kolik mužů jsem nechala za sebou, je pocit k nezaplacení. Ale vidět spokojenost ve tváři mého táty po skončení závodu tento pocit ještě překonává.
Když za sebou necháte mužské protějšky, jak to vnímají? Nebývají z toho příliš zdrcení?
Osobně si mi nestěžují, ale věřím, že je to asi štve. Přece jen se motokáry považují za mužský sport, takže z toho, že je někdy porazí holka, jásat nemůžou.
A co vám říkají lidé ve vašem okolí? Neslýcháte občas narážky typu, že blondýny za volant nepatří?
Když někomu řeknu, že jezdím závody motokár, tak je překvapený. Ale s vyloženě negativními reakcemi se setkávám jen zřídka.
Na tratích určitě svádíte spoustu tvrdých soubojů. Nemáte strach, že se vám při nich něco stane?
Strach musíte po nasazení helmy vypustit. Říká se to lehce, ale pravdou je, že sama na sobě s přibývajícím věkem vidím, jak se mi hranice pudu sebezáchovy posouvají, a ve vyhrocených situacích raději plyn uberu.
Zažila jste někdy nějakou ošklivou havárku?
Havárek jsem zažila nespočet, ale naštěstí mě žádná nijak více fyzicky ani psychicky nepoznamenala. Motokáry jsou kontaktní sport a s haváriemi se musí počítat.
Jakých úspěchů jste za dvanáct let dosáhla a kterých si ceníte nejvíce?
Největší radost mám asi ze 17. místa v závodě seriálu mistrovství Evropy, celkového třetího místa v mistrovství Slovenska a vítězství v seriálu Rotax Max Challenge Cup. Úspěchem je pro mě v tak nabité konkurenci vždycky umístění na bedně. To se mi podařilo zhruba osmdesátkrát. Věřím, že toto číslo není konečné.
Kolik času strávíte na okruzích? Ať už při trénincích, nebo na závodech.
V závodní sezoně od dubna do října trénujeme pouze před závody, protože na samostatné tréninky už není čas. V zimě se udržujeme v kondici v posilovně a v motokárových půjčovnách v halách. V únoru jezdíme trénovat do Itálie, když nám to čas dovolí. Letos náš tým čeká patnáct závodů seriálu mistrovství České republiky a mistrovství Slovenska. V některých sezonách jsme však absolvovali i jednadvacet závodů. Letošní sezonu jsme pojali trochu odpočinkově, jelikož se kvůli studiu nemůžu zúčastnit všech závodů.
Co všechno takový sport obnáší?
Je to hodně časově i finančně náročné. A pokud chce člověk opravdu uspět, nejdůležitější vlastností je asi trpělivost. Dostat se na přední příčky umístění v závodě trvá několik let.
Nechtěla byste si vyzkoušet i jiné závody?
Motokáry jsou skvělá příprava pro mnoho dalších disciplín, ať už v autech, nebo formulích. Osobně mě lákají automobilové závody na okruhu. Snad si tento sen jednou splním.
Při závodech určitě jezdíte, co to dá. Jak se ale chováte za volantem, když sednete do normálního auta? Nemáte problémy zvyknout si na to, že na cestách nemůžete závodit?
Ze začátku mi problém dělalo neustále myslet na to, že to pomalejší auto před sebou nemůžu jen tak beztrestně popostrčit. Naštěstí mě tyto tendence brzo opustily.
Co říkáte na chování ostatních řidičů na cestách?
Bohužel se za volantem často nechám jízdou druhých opravdu rozvášnit. Někteří by měli radši dobrovolně odevzdat řidičák.
Kdybyste mohla změnit něco v pravidlech silničního provozu, co by to bylo?
Asi bych neměnila nic. Sice bych se občas ráda projížděla po dálnici rychlostí 200 kilometrů v hodině, aniž bych musela pokukovat po radarech, ale nebýt těchto pravidel, bylo by na cestách nehod podstatně více.
