Každý biatlonový tým by měl mít svého Emmonse, říkají s nadsázkou. Coby střelci oba vyhráli olympiádu. Teď Kateřina a Matt Emmonsovi pomáhají těm, kteří s puškou běhají na lyžích. On už čtvrtým rokem pracuje pro biatlonovou reprezentaci USA, ona od této sezony radí Čechům.
„Vidíte? Mattovi se vždycky rozsvítí oči, jakmile o biatlonu mluví,“ povídá Kateřina. „A když jsme v televizi sledovali, jak Susan Dunkleeová získala medaili na mistrovství světa, málem samou radostí zbořil dům.“
Ten dům je samotou u lesa v Radnicích u Plzně. Uvnitř rámusí jejich čtyři děti: devítiletá Julie, pětiletý Martin, tříletá Emma a rok a půl stará Gabriela. Díky nim je biatlonová mise manželů Emmonsových ještě mnohem složitější.
Povězte mi, jak dobří jste vy sami biatlonisté?
Kateřina: Já jsem na tom mizerně. Prostě začátečnice. Zkoušela jsem biatlon jen kdysi v Minnesotě, kde pan Červenka připravuje americké juniory.
A hned jste zjistila, že střílet po fyzické zátěži je úplně jiné?
Kateřina: Napoprvé jsem si říkala: To snad ani není možné. Což o to, odstřelila bych ty terče, ale potřebovala bych na položku tři minuty. Jde o zvyk. Při kempu na Pokljuce jsem si teď už mnohem víc osahávala, jak se tělo při střelbě po zátěži chová.
Matt: Mně prospělo, že jsem s biatlonisty trénoval v USA už v letech 2000 až 2002 během letní pauzy. Vždycky jsem k nim cítil obrovský respekt, jak dokážou skloubit dvě věci, které k sobě nepatří. Také později, to jsme ještě s Kačkou bydleli v Minnesotě, jsem občas kombinoval střelbu i běžky a bylo to fajn. Hlavně poloha na ležku je se sportovní střelbou dost podobná, jen rytmus střelby je jiný. Čistou položku za nějakých 25 sekund bych dal.
Kateřina: Zato já si musím pořád zvykat i na to půlkilo (odpor), které mají biatlonisté na spoušti. Pořád čekám, kdy už vystřelím - a ono pořád nic. Ale jinak je ten biatlonový terč docela velký.
Pro vás, specialistku.
Kateřina: Pro ně taky. Pravda, u stojky dokáže být zákeřný vítr. Nebo může být minus patnáct. Ale když se pak položka povede, je to krásné.
Zároveň je u biatlonu mnohem větší rachot tribun než při vašich závodech. Nevadí vám?
Kateřina: Vůbec! Líbilo by se mi, kdyby takový měli i střelci, i na olympiádě. Neskutečný rachot bývá aspoň při finále německé bundesligy. Beru takové kulisy jako výzvu.
Vážně? Vy, která jste se při závodech vždy tak pekelně snažila soustředit?
Kateřina: To se jen zdálo. Ten hukot vás tlačí, abyste ze sebe vymáčkli co nejvíc.
Matt: Ze začátku vám sice srdce víc tepe, ale po dvou minutách jste zase v pohodě.
Přesto, mohou mít i někteří biatlonisté problémy s položkami v bouřlivějším prostředí?
Kateřina: Když máte střelbu technicky zmáklou a v hlavě máte jasný plán, udělat, tak vás řev lidí nerozhodí. Jinak samozřejmě zmatkujete.
Matt: Proto musíme jednoznačně učit i psychologii střelby.
Padesát procent výkonu je hlava?
Matt: To víc.
Kateřina: Na začátku je střelba ze sta procent o technice. A když ji máte zažitou, překlápí se to ke sto procentům hlavy.
Když jste po debatě s Jiřím Hamzou doma oznámila, že budete pomáhat českým biatlonistům, jak váš Matt coby trenér Američanů zareagoval?
Matt: (směje se) Má první slova byla: Tak odteď už doma techniku biatlonové střelby nebudeme rozebírat. Musíme teď pro naše týmy chránit naše know-how.
Kateřina: To je marné, to už jsme si za ta léta stejně vyzradili.
Matt: Ne, vážně, ve skutečnosti jsem byl rád, že se i Katka do biatlonu zapojí. Ten sport má podle mě velkou budoucnost, je divácky zábavný, velmi náročný, a navíc má také úžasnou kulturu.
Kulturu? Jak to myslíte?
Kateřina: Že biatlon dělají lidé, kteří ohromně makají, hrabou si na dno a chtějí se učit. Pro mě jde o neskutečně podnětné prostředí.
PO KARIÉŘE. Kateřina Emmons s manželem Matthewem a čtyřmi dětmi žijí v Radnicích na samotě u lesa..
Jenže také máte čtyři děti a vy i manžel práci v plzeňském klubu. Zvládnete to všechno? Zvlášť když babičky jsou mimo dosah.
Kateřina: Jedna v Austrálii a druhá v USA. Ani paní na pomoc s domácností už nemáme. Já budu mít každopádně vždycky ty váhy na rodinné straně. Nejsem hlavním trenérem střelby jako Matt u Američanů, jsem u Čechů konzultant. Nemusím být s týmem všude. Doma se prostřídáme tak, aby to dávalo smysl.
Ani při poháru v Novém Městě se na střelnici nesejdete?
Kateřina: Tam nejspíš jo.
Matt: Jen ještě nevíme logisticky jak.
Kateřina: Julinka má 19. prosince velký koncert na příčnou flétnu, ten nemůžeme prošvihnout. A přitom 19. už máme být v Novém Městě.
Pomalu abyste si na každý den sepisovali rozsáhlé harmonogramy, kdo kde z rodiny má být.
Kateřina: Jo, než děti povyrostou, budou z nás logističtí géniové.
Matt: Každý den řešíme, kdo koho kam a kdy zaveze.
Kateřina: Ještě že máme školky a školu v Plzni docela poblíž sebe.
Už jste nějaké dítě i zapomněli?
Kateřina: Zatím ne. Jo, počkej, ty jsi zapomněl...
Matt: Jen jednou. Marťase ve školce.
Kateřina: Volal mi, že už je na cestě domů, a najednou se zarazí a povídá: Jéžiš, já nevyzvedl Marťase.
Před lety jste mi líčila, že sklenici vždy raději vidíte poloplnou než poloprázdnou. I při tom shonu s dětmi a prací vám takový pozitivní přístup k životu pomáhá?
Kateřina: Jinak by to nešlo, bývá to darda na psychiku. Prostě makačka od čtvrt na šest ráno do jedenácti večer, bez chvilky ticha.
Matt: Někdy sedím celý vyčerpaný s hlavou v dlaních, ale potom ji zase zvednu a řeknu si: Musíš!
Kateřina: A hlavně: velká rodina je krásná, užijete s ní spoustu radosti.
Najdete aspoň občas chvilku klidu pro sebe?
Matt: Ale jo. Jdu do lesa na posed a čistím si tam hlavu, hlavně na podzim. Občas vezmu i Julinku, docela ji to baví. A taky máme rádi zvěřinu k jídlu.
Kateřina: Mně zatím ten klid nějak nevychází. Maximálně tak sednout si na pár minut před chalupu.
Nejstarší Julince je devět. Chce být biatlonistkou?
Kateřina: Chce. Hory tu sice kolem Plzně nejsou, ale může jezdit na kolečkových lyžích.
Matt: A učit se s puškou, jak spouštět. Ale na to ostatní je brzy.
Kateřina: Než jí bude čtrnáct, nechci vidět, že trénuje střelbu.
NA STŘELNICI. Už předloni pomáhal Matt Emmons v Novém Městě na Moravě americkým biatlonistům
Proč? Také proto, že i vy jste se střelbou začala až v patnácti?
Kateřina: Jen s dědou jsem si předtím na zahradě vystřelila.
Matt: Já střílel se vzduchovkou od šesti, u nás v rodině střílel každý muž. Ale do čtrnácti jsem ani nevěděl, že střelba je taky sport.
Kateřina: Není kam spěchat. Tělo a hlavně hlava musí pro střelbu uzrát. Tady se vžil nešvar, že si dost rodičů myslí, že čím dřív budou hrotit střelecké tréninky, tím líp. Jenže ty děti se naučí spoustu ptákovin, které je pak v juniorech strašně těžké odbourat. Navíc řada trenérů má práci nastavenou ve stylu můj závodník = můj majetek a běda, kdyby ti závodníci rozebírali přípravu s někým jiným. Ti mladí pak nechápou, že existují i jiné, prospěšnější způsoby přípravy. Podle mě by si děti měly raději nejdřív projít nějakým sportem, kde se naučí hrábnout si na dno, jako jsem já měla plavání, a až potom začít závodně střílet.
Vraťme se k biatlonu. Co by měla vaše role u týmu obnášet?
Kateřina: Především půjde o přípravné období před závody, tam se udělá nejvíc práce. Dělám se Zdeňkem Vítkem jen u reprezentace mužů. To Matt má pod sebou v týmu USA mnohem víc lidí, i juniory a základnu.
Matt: Ale tak se mi to líbí. Mám radši, když s patnáctiletými až dvacetiletými uděláme správné návyky. První důležitou věcí je, aby správně drželi flintu a byli stabilní. Předělávat špatnou techniku, když jsou starší, je vážně těžké. Proto bych se měl letos vypravit i na mistrovství světa juniorů.
Kateřina: Pokud neumíte pořádně na kole, taky to nemůžete pustit z kopce, jinak si namlátíte. Při střelbě nejdříve musíte technicky zvládnout pomalé klidovky a až pak pokročit do rychlosti.
Jenže v týmu máte pod sebou i dva matadory, třicátníky Šlesingra a Moravce. Dá se také u nich technika ještě vylepšit?
Kateřina: Vždycky se dá něco najít a zlepšit, u mě taky. Jasně, u juniorů to jde snáz, ti jsou otevřená kniha. U starších kluků půjde spíš jen o malé věci a může to trvat třeba i déle než rok, jejich návyky jsou dlouhodobé. Ale oni jsou až neuvěřitelně ochotní naslouchat.
Zkuste charakterizovat tu velkou trojku, kterou máte pod sebou. Začněme Ondřejem Moravcem.
Kateřina: Naprostý profík, perfekcionista, neustále soustředěný.
Michal Šlesingr.
Kateřina: Neskutečně inteligentní člověk. Nad vším přemýšlí.
A Michal Krčmář.
Kateřina: Ten má obrovskou energii, je pořád veselý. Kam přijde, tam to rozsvítí. Každý z nich je jiný, ale skvěle jim to ladí. Zároveň naprosto respektují Zdeňka Vítka jako kouče, i když s ním sami dříve závodili.
Vlastní závodní střeleckou kariéru jste ukončila v roce 2015. Nikdy vás to nelákalo zpět?
Kateřina: S rodinou už to není proveditelné, na velkých závodech určitě ne. Spíš bych si z hecu dala s Mattem nějaký mix, třeba na republice.
Jak často si sama zatrénujete?
Kateřina: Včera jsem byla.
Matt: Poprvé za rok... A předtím ti to trvalo tři roky.
Kateřina: Není čas. Ale hrozně mě to teď bavilo. Začátek tréninku jsem měla dobrý, v půlce jsem zlenivěla a pak jsem zase zabrala.
PŘÍPRAVA. Kateřina Emmons přihlíží s potomkem na rameni tréninku českých biatlonistů.
Matt naopak stále uvažuje, jestli se pokusí o start na olympiádě v Tokiu 2020. Co mu radíte?
Kateřina: To je těžké. Vidím, jak je šťastný u biatlonu. Už asi nastal čas, ty jeho váhy se překlánějí na jinou, trenérskou stranu. Já jsem kdysi řekla dost a bylo to. Jenže já se rozhoduji impulzivněji než on.
Matt: Zatím jsem rozhodnutý, že pokud budu pokračovat, tak maximálně do Tokia. Ještě zvážím, jestli to za to opravdu stojí, nebo jestli chci být raději víc doma. Obrovskou roli hrají i peníze.
Kateřina: Nejsme hokejisté nebo fotbalisté. Lidé mají představu, že každý olympijský medailista je za vodou. Není. Peníze za olympiádu jsou příjemná jednorázovka, ale rozhodně nejsme za vodou po kariéře. Zvlášť když ve střelbě nefungují sponzoři jako jinde. Na Světovém poháru dostaneme medaili, potřesou nám rukou a jedeme domů.
Jsou lidé, se kterými je radost dělat rozhovory, protože na vás přenášejí pohodu a energii. Takové to bylo i s Katkou a Mattem Emmonsovými v Plzni (poté co ráno rozvezli své 4 děti do škol, školek a jeslí). Teď budou občas i soupeři, Matt pomáhá biatlonistům USA, Katka Čechům. https://t.co/hRnYN1VFuf
Coby střelci jste si s manželem nekonkurovali. Na biatlonových střelnicích naopak budete obrazně střílet proti sobě, ne?
Kateřina: Trošku. Proti sobě, ale i spolu, to je relativní. Ty týmy sice závodí proti sobě, ale pokud jste normální, tak si přejete i navzájem a potřesete rukou tomu, kdo vás porazí. Biatlonová komunita na mě zatím působí podobně jako ta střelecká, tedy přející si. Podívejte se, jak ťip ťop pracuje na střelnici třeba Martin Fourcade. To přece musí ocenit každý, kdo má sportovní srdce.
