Zpočátku se tři dny učila i správnou výslovnost jmen svých nizozemských sparingpartnerek. Cože? Kde mají ten přízvuk? Pomóc!
Vedení klubu nicméně Erbanovou nešetřilo. Hodíme tě do vody a plav. Jen dva měsíce jí manažerka posílala maily anglicky. Pak už jen holandsky. „Google překladač je teď můj největší kámoš,“ směje se.
Od léta je Karolína Erbanová členkou nizozemského klubu Continu. Devět holek, z toho dvě cizinky, Češka z Vrchlabí a Japonka Nao Kodairová. Navrch trenérka Marianne Timmerová. „Někdo by čekal, že tolik holek pohromadě se pozabíjí. Ale my jsme v pohodě.“
Prozatím překonala veškeré „kulturní šoky“. Ten první měl jméno sendviče. „Když jsem na úvodním soustředění zjistila, že jedí jen studené obědy, málem mě trefilo,“ vzpomíná. Wüstová, Oenemaová a spol. si rozbalily sendvič, snědly ho a... „Já myslela, že to byl předkrm. A ony se zvedly a šly pryč. Týden jsem chodila a říkala si: Co tady budu dělat?“
Ale zvykla si. Natolik, že při návštěvě v Česku kouká při obědě na rodiče ládující se vepřem knedlem a sama ukusuje sendvič.
Zato k večeři pořádným kusem masa nikdy nepohrdne. „Já totiž jsem masová.“ Takže si v Heerenveenu ukuchtí i stamppot, speciální kaši s párkem. „Je vynikající!“
Též nizozemské počasí neuměla zprvu přijmout za své.
Vyrazila trénovat na kole a radovala se: „Fajn, nemají tu žádné kopce.“ Najednou však proti ní zadul vítr o rychlosti 20 km/h. „A já chtěla kolo zahodit do příkopu. Než tady šlapat dvě hodiny proti větru, možná bych se radši doma drápala do kopců.“
Vítr se stal jejím běžným souputníkem a zdejší zima je... Moment, zima tu není. „Tady mají roční období jaro, léto, podzim, podzim. Když v Česku sněží, tady prší. Auto jsem za zimu škrábala jen jednou. Zato když v Amsterdamu jen lehce nasněžilo, hned nejely vlaky a hodinu o tom mluvili ve zprávách.“
V Heerenveenu si pronajala byt v domku na hlavní ulici do centra. Do haly to má na kole deset minut, autem pět. „Šetřím životní prostředí. Pokud neprší, jezdím na kole,“ povídá. Každý kolem ní přece jezdí na kole.
„Rodiče vezou jedno dítě vpředu na řidítkách, druhé za sebou a šlapou. Všichni bez přilby i bez čepice. Je lehce nad nulou a malé holčičky z první třídy jedou na obrovských kolech do školy, vlasy za nimi vlají - a já jediná mám čepici.“
Po osmi letech v českém klubu kouče Nováka je nyní osm měsíců v Continu plných změn. „Z Česka jsem si přinesla ideální vytrvaleckou průpravu. Ale tady jsou tréninky jiné, na sprinterské bázi. Na vytrvalecký zápřah mé tělo nebylo stavěné.“
Nejen na ledu se mění. Ač ji zkouška z dospělosti na jilemnickém gymnáziu stále ještě čeká, reálnou zkoušku z dospělosti prožívá právě tady a teď. Ve 22 letech se učí o sebe postarat.
„Tím, že jsem se ocitla sama v cizí zemi, jsem vyspěla,“ říká. Tolik jí toho „padalo“ v Nizozemsku na hlavu. Organizace času, papírování, komunikace na dálku se svazem, s reprezentačním koučem Novákem, s manažerkou týmu. „Ubytování a víza na akcích si musím pohlídat. Přijela jsem na svěťák do Berlína a najednou mě neměli nahlášenou ani na hotelu. Chvíli trvalo, než si to sedlo.“
Stýská se jí po rodině, přesto tvrdí: „Mohla bych tady žít. Našla jsem si mezinárodní kámoše.“
V pátek vybojovala svoji první dospělou medaili na mistrovství světa. Ve Světovém poháru letos dvakrát stála na stupních vítězů, je zatím čtvrtá. Působí uvolněně i sebevědomě. Nový život ji baví. Ovšem zda bude moci bruslit za Continu i nadále, neví.
Peníze jsou alfou a omegou.
„V klubu si přejí, abych zůstala. Můj osobní manažer a manažerka týmu na tom nyní pracují. Snad se vše podaří domluvit.“
Aby uhradila první sezonu v Continu, sáhla do vlastních úspor. „Finančně to byla trochu hra vabank,“ nezastírá. Klub jí sice přispívá na cesty i na ubytování, ale... „Nemohu si tu dotovat každý rok.“
Přesto Erbanová doufá, že i příští zimu bude vařit stamppot v domku kousek od heerenveenské haly. „Na ledu jsem pro to udělala co nejvíc. Teď je to i na lidech okolo mě.“
