V jakých podmínkách se závod jede?
Šíbl: Standardně je tam kolem pětatřiceti, čtyřiceti stupňů. Ve vnitrozemí je absolutní sucho a příroda prakticky pořád stejná, australská buš, stromy, keře. Občas to kolem hoří. Turista by se tam neměl na co dívat.
Závod je pojmenovaný po krokodýlech. Měli jste tu čest?
Šíbl: Všude jsou tam na záchodech žáby, všude lezou mravenci a před každým brodem je nápis "crocodile danger". Přímo při závodě jsme žádného nepotkali, jen jsme nějaké viděli u řeky, kterou jsme potom ale stejně brodili.
Oběma se vám podařilo vyhrát jednu etapu, Radkovi docela akčně, když opakovaně ujížděl vedoucí skupině.
Šíbl: To se jen tak akčně podává, je pravda, že jsem dojel relativně s náskokem, ale že to bylo akční, to bych neřekl. Prostě jsem nastupoval, až to vyšlo.
Bojoval jste o třetí místo, nakonec z toho bylo šesté. Proč?
Šíbl: Protože mi na konci brutálně seklo.
Kolik takový závod v Austrálii stojí peněz?
Šíbl: Spočítat se to dá jednoduše: startovné je šestnáct set eur, letenka se dá sehnat za nějakých dvanáct set, pak ještě přelet na místo. To jsou základní výdaje a víc člověk moc nepotřebuje. Pokud by si ale chtěl zajistit servis jako dream team (družstvo špičkových profijezdců), který má doprovodná auta a malej kamionek, mechanika a maséra, tak by to stálo nesrovnatelně víc.
|
Ondřej Fojtík Jezdec v dresu týmu Toyota Dolák jel australský závod dvakrát a pokaždé skončil na druhém místě. Ve dvou ročnících vyhrál tři etapy. Pochází z Olomučan na Blanensku. Třikrát vyhrál jeden z nejtěžších etapových závodů Ironbike. |
Kde jste sháněli peníze na účast? A bylo to těžké?
Šíbl: Vzhledem k tomu, že jsem se pro start rozhodl dva měsíce předem, tak jsem obešel známé, o kterých vím, že mi něco dají, a tím to skončilo.
Fojtík: Můj sponzor řekl, že na to, jaký je to závod a jak je ta akce vidět, to není tolik peněz. Prý si myslel, že to bude horší.
Jaký je rozdíl mezi vámi a už zmíněným "dream teamem"?
Šíbl: To, že mají od někoho postavené stany, uvařené jídlo, namasírované nohy a servisované kolo.
Fojtík: V Austrálii se s tím dá bojovat, kdyby ale člověk s takovým rozdílem podmínek přijel na evropské závody, tak nemá šanci. Bettin (vítěz závodu - pozn. red.) se pokaždé po projetí cílem ptal, jestli je tam hotel a jestli se dá přespat jinak než ve stanu. On ani chlapi, co jezdí s ním, to už nemají zapotřebí, jsou zvyklí spávat po hotelech. My to berem jako specifický závod jedinečný právě tím, že si sami musíme postavit stany, postarat se o sebe. Je to taková napůl outdoor akce.
Stany veze kdo?
Fojtík: To funguje tak, že pořadatelé převážejí bagáž. Ty se sbalíš, hodíš jim to na náklaďák, a když přijedeš do cíle, tak tam máš někde věci na hromadě. Vezmeš si svoji kabelu a do rána se staráš sám o sebe.
Jak je to se zásobami, jídlem?
Fojtík: To je všechno ve startovném.
|
Radoslav Šíbl Jezdí v týmu North.Bikezone.cz. Na Crocodile Trophy byl letos už potřetí, dojel na šestém místě. Před tím byl šestý a pátý. Letos se mu podařilo vyhrát jednu etapu. Pochází z Holešova, ale pracuje a žije v Brně. Při Ironbiku dosáhl na nejvyšší příčku dvakrát. |
A s léky?
Šíbl: Standardně je doporučená výbava, kde je napsáno, že si s sebou máme vzít kapačky. První rok jsme to využívali, ale teď už to není to, co to bývalo, takže jsem si je tam sice vezl, ale zůstaly nepoužité.
S jakým časovým předstihem jste do Austrálie letěli? Měli jste čas na aklimatizaci?
Šíbl: My jsme tam tři, tři a půl dne předem a myslím, že aby to bylo dost, tak by tam člověk musel být dva tři týdny.
Je problém s odlišným prostředím, nebo spíš s časovým pásmem?
Šíbl: Asi oboje. Z letadla je člověk tak rozhašenej, že mu je pásmo jedno, a na to klima si musí opravdu zvykat.
Kdy jste měli nejhorší okamžik?
Šíbl: Já v poslední etapě, kdy jsem neuvisel první ženské (smích).
Fojtík: Já jsem to zvládl bez krize, byl jsem dobře připravenej a jezdilo se mi dobře. Pavla (manželka Ondřeje Fojtíka - pozn. red.) říkala, že bych někdy mohl přijet do cíle pořádně hotovej, že to beru moc v pohodě.
Je to výhoda, mít s sebou rodinu?
Fojtík: Pavla se tam o mě trochu starala.
Takže postavila ten stan...
Fojtík: Ona jezdila v oficiálních autech, takže většinou přijela po mně a stan jsem si musel stavět sám (smích).
A o Radka se taky postarala?
Fojtík: Ona tam byla spíš jako podpora.
Radku, vy jste tam byl sám?
Šíbl: Jo, jo, pokaždé sám. I v předchozích letech.
Fojtík: Teď tam byli ještě tři kluci z Česka, jeden Slovák, takže jsme byli super parta a byl to obrovský rozdíl.
Šíbl: Já jsem tam byl jednou úplně sám a byl to oproti letošku obrovský rozdíl. Stan si člověk sám postaví, ale že si nemá s kým pokecat, je horší.
V závodě se navzájem podržíte? Třeba Radek si pochvaloval, že při jeho vítězné etapě mu Ondra brzdil stíhající skupinu.
Šíbl: Tak se dá podržet. A pak jedině tak jako v dream teamu. Tam když Bettin píchne, tak mu někdo dá svoje kolo. Ale to bychom museli být domluvení úplně jinak.
Vy jste oba jeli Crocodile Trophy poprvé v roce 2004. Napadlo vás, že se tam vrátíte?
Šíbl: Po třech dnech závodu jsme si nedovedli představit, že bychom tam ještě někdy jeli. Postupem času si to ale člověk v hlavě předělá. Já jsem tam byl potom ještě jednou sám, a když mi letos Ondra řekl, že tam pojede, tak už jsem neváhal a řekl jsem, že do toho jdu taky.
Fojtík: Souhlasím. Taky jsem měl poprvé hodně podobné pocity, ale chtěl jsem se tam vrátit.
Jaká je další meta? Neláká vás třeba ještě větší extrém? Co třeba Iditarod - závod přes Aljašku?
Fojítk: To už jsou moc outdoorové akce, mě ještě pořád lákají opravdové závody, kde se závodí se soupeři a ne s tím, jestli to přežiju. Asi se vrátíme do Itálie (na závod Ironbike - pozn.red.). Chtěl bych vyzkoušet čtyřiadvacetihodinový závod, na jaře možná vyjde jižní Afrika.
Šíbl: Crocodile někdy ještě jo, ale za rok asi ne.
 UŽ DOMA. Ondřej Fojtík (vlevo) a Radoslav Šíbl se nedávno sešli na veletrhu Sportlife v Brně. |
