Ve středu, téměř dva dny po svém závodě, tento několikaletý cyklus symbolicky zakončil. Po úterním pobytu v Olympijském parku Rio na Lipně byl totiž hlavním hostem v pardubickém Rioparku. Po rovněž náročných dnech, byť ne přímo sportovních, se tak až ode dneška jeho život vymaní z olympijských kolejí.
Co s vámi dělá únava po cestování z posledních dní? Dlouhý let, poté Lipno, teď Pardubice...
Úplně lehké to není, po letu z Ria do Prahy jsme byli všichni hodně unavení. Ale když jsem pak viděl lidi na Lipně, kterých tam byla opravdu spousta, tak mě to zase napumpovalo energií. Cestou nazpátek vrtulníkem jsem usnul i v tom obrovském hluku. Z úterka na středu jsem spal asi dvě hodiny, moc to nešlo, byl jsem přetažený. Ale jak to tady vidím, jsem z toho nabitý. Líbí se mi to.
Takže jste se nemusel přemáhat, abyste se objevil i v Pardubicích?
Vůbec ne, zdejší koordinátorka je moje spolužačka z vysoké školy, tohle bylo domluvené déle. Nebyl důvod něco rušit, těšil jsem se.
V Riu jste obsadil 9. místo, stihl jste dva zápasy, jaké byly?
Afričan na úvod byl papírově slabší soupeř, ale s těmi to někdy bývá horší než s těmi dobrými, protože člověk neví, co udělají. Mají trošku jiné pohyby, jiné vnímání juda. Když nezačnete udávat tempo, tak mohou být i s takovými problémy. Naštěstí jsem to nedopustil a zápas zvládl od začátku až do konce. Ukončil jsem to před časovým limitem, takže skvělý.
A duel s Japoncem, který pro vás znamenal konec v soutěži?
To byla smůla. V jeden moment jsem chtěl jít do chvatu dozadu a on dopředu, takže to byla opravdu shoda náhod. Oba jsme byli dost překvapení tím, jak to skončilo, protože kdybych zůstal stát, tak se nic nestane. Ale tím, jak jsem udělal pohyb navíc a on v tu chvíli zaútočil, to dopadlo tak, jak to dopadlo. Byla škoda, že se to stalo takhle zkraje zápasu. Neříkám, že jsem byl favorit toho utkání, ale mohlo se to vyvíjet jinak. Rozhodně bych z toho pak měl lepší pocit.
Když s vámi hodil na tatami, měl jste naneštěstí obě nohy ve vzduchu, že?
Přesně tak, přešlapoval jsem a on to trefil, že podle mě ani sám neví jak. Určitě je rád, že mě porazil. Když jsme se spolu prali na soustředění, byl jsem pro něj myslím docela nepříjemný soupeř. Tady to bohužel dopadlo jinak.
Byl jste po tom druhém utkání, které trvalo jen šestnáct vteřin, hodně naštvaný?
To ani ne. Svým způsobem jsem neudělal žádnou chybu. Snad jen v tom, že jsem chtěl zaútočit, něco dělat. Byl jsem v trochu nevýhodné pozici a chtěl jsem se z toho dostat. Kdybych si třeba nechal raději napsat trest za pasivitu, bylo by to v tu chvíli lepší. Šel jsem za žíněnky a táta (Pavel Petřikov starší, trenér) se mě zeptal: Tys zrovna útočil, viď? Já říkám: No. Chtěl jsem...
FaktaPavel Petřikov * Třicetiletý hradecký judista, účastník dvou olympijských her. Poprvé na nich startoval před osmi lety v Pekingu, podruhé nyní v Riu. * Velkou šanci na start na olympijských hrách v Londýně měl i před čtyřmi lety, ale nekvalifikoval se o jediné místo a zůstal tak prvním náhradníkem. * V Riu zápasil hned 6. srpna, den po slavnostním zahájení. V prvním zápase své hmotnostní kategorie do 60 kilogramů vyhrál, ale ve druhém podlehl, což mu celkově stačilo na dělené 9. místo. * Jeho otec Pavel Petřikov starší, který ho po celou kariéru trenérsky připravuje, býval také výborným judistou, startoval dokonce na třech olympiádách - v roce 1980 v Moskvě, o osm let později v Soulu a v roce 1992 v Barceloně. |
Jak to jako trenér a bývalý výborný judista strávil? V první chvíli se vcelku logicky chytal za hlavu.
Chápal to, má taky něco za sebou, byl na třech olympiádách. Věděl, že tohle nebyla nějaká moje úplná minela. Řekl, ať to hodím za hlavu, že se s tím už prostě nedá nic dělat. V životě jsem takhle neprohrál, blbý je, že se to stane zrovna na olympiádě.
Nakolik konečné deváté místo odpovídá vašim původním představám?
Chtěl jsem být do sedmičky, prolomit osmifinále. I na Evropě jsem letos byl devátý a chtěl jsem být výš. Ale věděl jsem, že na to musím porazit někoho z prvních osmi nasazených, protože ti většinou v osmifinále bývají. Věděl jsem, že to bude hrozně těžké, tyhle borce neporážím pravidelně, ale mohlo se to povést. Zpětně deváté místo asi nezní tak špatně, ale myslel jsem na víc. Jde i o dojem z toho druhého zápasu.
Co pobyt v Riu, zažil jste nějakou podobně negativní zkušenost, jako když jste se tam kdysi vypravil poprvé a nějaká holčička vám zkusila podstrčit drogy? Nebo jste dodržel předsevzetí, že zůstanete celou dobu v olympijské vesnici, a nic se tudíž nepřihodí?
To jsem sice trošku porušil, ale naštěstí se nic nestalo. Jezdili jsme tam vlastně jen taxíky do Českého domu a jednou jsme byli na Copacabaně. Ale za bílého dne, kdy tam byla hromada lidí. Sedli jsme si do restaurace, dali si kokos, pak jsme si šli koupit nějaké suvenýry a raději nic dalšího nevymýšleli. I proto, že jsme viděli zprávy, že v taxíku přepadli Ryana Lochteho a další plavce... To jsme si chtěli odpustit.
Několik dnů po vašem závodě jste byl u toho, když Lukáš Krpálek získal zlatou medaili. Jak jste jste jeho zlatý zápas prožíval?
S Lukášem jsme tam byli celý den, to, co tam předváděl, byl neskutečný zážitek na celý život. A musím říct, že ve finále už jsme nebyli moc nervózní, protože jsme tušili, že Lukáš zlato udělá. Obávali jsme se toho spíš v těch prvních dvou zápasech, kdy šel na Portugalce. Na finálový blok se přišla podívat i spousta českých fanoušků, lidi z vesnice, byla skvělá atmosféra. Lukáš měl celý ten zápas pod kontrolou. Ten Ázerbájdžánec ho ani neohrozil, poslední minutu a půl začal i fyzicky odcházet. Lukáš potom skóroval ve chvíli, kdy soupeř už čekal jen na kontry, ale neměl sílu na to jakkoli reagovat.
Patříte do úplně jiné váhové kategorie. Co by se stalo, kdyby se na tatami potkali Petřikov právě s Krpálkem?
(směje se) My se občas pošťuchujeme, když se s nimi do Prahy přijedu poprat. Asi by mě chytnul a zahodil. Já bych se s ním musel prát svižně a pokusit se ho utahat. Ale on by se s tou jeho kondicí asi nenechal.
Je ve vaší váze někdo podobně útočný jako Krpálek, že by si pro soupeře takhle hned „chodil“?
I v té naší šedesátce jsou někteří judisté, kteří jsou agresivní od začátku, ale nevydrželi by to celý zápas jako Lukáš.
Svojí zlatou medailí a celým vystupováním udělal českému judu ohromnou reklamu, budete mít po jeho úspěchu návaly při judistických náborech?
Může to mít vliv a doufám, že i bude. Snad to nebude znamenat jen to, že děti přijdou, zjistí, že judo je docela i dřina, a potom začnou zase hned odcházet. Věřím, že na sobě budou chtít pracovat. To je i úkol pro trenéry, aby tam děti udrželi a dávali správné vzory, jak sebe, tak i naše reprezentanty. To bude důležité.
Co jiné sporty? Měl jste v Riu několik dnů času, byl jste se podívat?
Byli jsme u bronzu skifaře Ondry Synka i kajakáře Jirky Prskavce, pak jsme se vyrazili podívat na tenis, když hrála Petra Kvitová a české holky ve čtyřhře proti sobě. Bylo opravdu příjemné být součástí té atmosféry a boje.
Můžete srovnat dojmy z obou olympiád, kterých jste se zúčastnil? Která na vás zapůsobila víc?
Vesnice byla lepší v Pekingu, ale i na evropských hrách v Baku nebo na univerziádě v Kazani. Tady to nebylo úplně ideální, ale zase bych si nechtěl nějak stěžovat. Jsem vděčný, že jsem tam vůbec mohl být. Na druhou stranu pozice Českého domu byla skvělá, přímo naproti jídelně, kousek do naší tréninkové haly i na stanoviště autobusů. Výborná lokalita a skvělý realizační tým, který, když byl nějaký problém, to do pár hodin vyřešil a hodně nám tam pomáhal.
Jak se vám to zamlouvalo v Rioparku na Lipně? Byl jste překvapený zájmem fanoušků?
Lukáš to tam měl hodně těžké... Přišlo mi to, jako když přijela nějaká popová hvězda, bylo to až zfanatizované. Je to hezké, občas už to bylo trochu na hraně, Lukáš z toho byl vyjukaný. Zájem o jeho osobu bude myslím pořád velký, protože judo je neokoukané, jsou tam skromní sportovci, což Lukáš potvrdil tím, jak se na olympiádě choval, jak vytáhl fotku Saši Jurečky... (reprezentační kolega, který loni v září tragicky zahynul při hloubkovém potápění v Itálii) To mají lidi rádi. Jedině dobře, že má zlato judista, a ještě takový výborný člověk.
Co říkáte na park v Pardubicích?
Moc se mi tu líbí, přijde mi to takové rodinné, stanoviště jsou dobře rozvržená. Na Lipně bylo v jedné aréně třeba čtyři pět sportů. Tady je to individuální, jedno stanoviště, jedna disciplína. Sportuje se tady, to je fajn.
Jeden dlouhý olympijský cyklus skončil, co dál? Máte už v hlavě příští Hry v Tokiu? Nejdřív prý ale přijde svatba, je to pravda?
Pravda to je. A co se týče juda, dám si chvíli pauzu. Musím se dát dohromady zdravotně, mám hnutá záda. Soustředím se spíš už na příští rok, kdy v dubnu bude mistrovství Evropy a v srpnu světový šampionát. Říkal jsem si, že to pravděpodobně byla poslední olympiáda, ale netvrdím to stoprocentně. Na druhé straně mi je už třicet a dávám si vážně spíš krátkodobé cíle. Potom se budu rozhodovat, co dál. Možná by bylo dobré se posunout někam dál.
Směřujete po vzoru táty k trénování?
Ano. Mám hotovou školu, ale ještě si dodělávám trenéra jedničku, protože bych u toho rád zůstal. Už trénuju děti, nějaké zkušenosti mám. Asi by byla škoda, kdybych od toho odešel; začít něco od nuly, to pro mě asi moc není.
Ještě dotaz na závěr. Co je podle vás lepší sebeobrana: judo, nebo karate?
Co mám zkušenosti od kamarádů, tak judisté moc neprohrávají. Když se dostanou protivníkovi na tělo, tak mají „uděláno“. Blbý je, když vám karatista ubalí jednu z první a už se nezvednete.
