Česká náhradnice si předtím ve čtvrtfinále ani semifinále nezahrála ani minutu, ale v prohraném boji o zlato jí kouč Blažek dopřál luxusní prostor.
"Kolik že jsem měla času? Přes dvacet minut? Jsem šťastná, že jsem si ve finále takhle zahrála," usmívala se Tereza Pecková se stříbrnou medailí okolo krku.
Naznačoval vám trenér Blažek, že vás takhle významně využije?
Ne, nic mi neříkal. To spíš vyplynulo z toho, že se hned na začátku zranila Jana Veselá. Předtím se na mém postu křídla střídaly hráčky, které mají mnohem víc zkušeností než já.
Kromě vás výrazně zasáhly do hry i další náhradnice. To bylo součástí finálové taktiky?
Dopředu to stanovené nebylo. Jenže Američanky měly hrozně rychlý přechod do útoku, tak bylo potřeba střídat, abychom je stíhaly. Přece jen – některé holky už toho měly z náročného programu dost.
Často jste se nebála střílet, kde se ve vás vzala ta sebedůvěra?
S tím mě tam pan Blažek poslal. Říkal, ať se nebojím střílet, že nemáme co ztratit. Nebyl na nás žádný tlak, to finále jsme si mohly užít.
Takže to pro vás bylo snadnější než nastoupit třeba v semifinále? To určitě. Tam to byly mnohem větší nervy, to bych asi v klidu nebyla.
Je vám 23 let a máte stříbro z mistrovství světa. Upřímně, může tenhle úspěch v kariéře ještě něco překonat?
Jestli ano, tak to bude hrozně těžký. Protože teď se v nároďáku sešla strašně dobrá parta. Starší holky nás mladé mezi sebe výborně přijaly, skvěle to klapalo.
