Při rozhovoru mu recepční přinesla fax a on zastavil kaskádu slov. Je ten fax důležitý? "Dost." Položil ho na stůl. Stálo tam anglicky: "Blahopřejeme. Přijďte v 17.30 na náměstí v Cavalese na oficiální předávání cen šesti nejlepším." Na pódiu už byl Koukal podruhé. Znovu dostal vyřezané housličky v plastovém válci a plyšovou veverku Skiri, maskota šampionátu.
"Byl jsem naměkko, ale zařekl jsem se: při švédské hymně přece brečet nebudu!" říkal čtyřiadvacetiletý Koukal, sebevědomý vtipálek a student třetího ročníku Mendelovy univerzity v Brně v oboru ekonomický management. Sprint ve středu vyhrál Švéd Fredriksson, ale Koukal stál ve čtvrtek kousek od něj, když náměstí s ledovými sochami ozařovaly laserové paprsky.
Co vám chybí k medailím?
Možná krok. Štěstí. Být razantnější, víc zariskovat. Ze všeho kousek. Fyzicky jsem na medaili měl.
Míříte tedy výš?
Úplně nejvýš.
Váš trenér Skog tvrdí, že vrchol má přijít na olympiádě v Turíně.
(podívá se na hodinky) Za tři roky? To odpovídá, bude mi sedmadvacet. Ale ani na další olympiádě ještě nebudu tak starý.
Na šampionátu jste zastínil Lukáše Bauera, který přijel jako lídr týmu. Je vám z toho dobře na duši?
Je mi to celkem jedno. Chci být nejlepší na světě, takže to neberu jako soutěž mezi námi. Sice jsem porazil Lukáše, ale dalších pět porazilo mě.
Dřív jste s Bauerem bydleli na jednom pokoji a zdravá rivalita vám pomáhala. Teď se zdá, že na sebe žárlíte, když ten druhý zajede líp.
To je jen dojem. Jen každý děláme, čemu věříme.
Jste tedy kamarádi?
Myslím, že pořád jo. Jsme spolu od roku 1996, on se mnou strávil víc času než s přítelkyní, bydleli jsme spolu na všech soustředěních, při všech závodech. Je logické, že jsme se měli celkem dost.
Dřív jste býval extrémista. Kolikrát jste dokázal přepálit začátek a utavit se. S věkem jste se srovnal?
Ale já jsem extrémista pořád, jen to víc tutlám a maskuju to za tvář hodného kluka (smích).
A kde se vybijete? Na horách?
Tam si zařvu a urvu si lavinu na hlavu. A to by byla vtipná tečka za mým příběhem.
Dá se lyžováním uživit?
Na té úrovni, kde jsem teď, docela slušně. Sice ne jako v tenise nebo ve fotbale, když je člověk šestý na světě, ale jestli takhle budu pokračovat, mohl bych mít na konci kariéry postavený domek, u něj auto a trochu naspořeno. A pak začnu pracovat jako všichni normální lidi.
Po sprintu jste říkal, že čekáte bolesti nohou. Dostavily se?
Byl jsem dopoledne v buňkách u servismanů udělat si pořádek v lyžích, a když jsem poklusával těch pět kilometrů zpátky... Říkal jsem si: už mi v životě bylo líp.
A přesto se chystáte v sobotu na 50 kilometrů?
Chtěl bych být do desítky, i když jsem maraton jel zatím jen třikrát.
Jaké byly vůbec ohlasy z domova? Co vám na mobil napsal třeba bratr Petr?
Nic. Kdy ten mi napsal naposledy? (hledá v mobilu) Ani nevím.
Asi má plno starostí s hokejem, hraje za Pardubice a vede extraligu.
Spíš je líný jako já. A já jsem líný jak ta veš. Když nic nemusím, nic nedělám. Taky jsem ukecaný, každému udělám díru do hlavy.
Těšíte se na hokejové play off? Budete fandit Pardubicím?
Jasná věc. Jestli se dostanou do finále, už bych neměl mít žádné závody. To si vychutnám.
A co když bratr vyhraje titul?
Tak ho prý měsíc neuvidíme.
Vy s ním nebudete? Umíte spolu přece dobře slavit...
To bych nekomentoval.
A jak to bylo loni, když Petr vyhrál juniorskou ligu?
Jeli jsme autobusem s jeho mančaftem z Budějovic do Pardubic a pak ráno linkovým domů do Žďáru. A pak jsem musel v jednu na letiště, letěli jsme do Káthmándú.
Himálaj, hory, skály, to jsou vaše sny. I letos se chystáte s kamarády do Nepálu jako loni?
Leda tak na kopečky za dům. Musím makat ve škole. Ale kamarádi se chystají na K2 do Pákistánu.
Proč vás hory tak lákají? Je to souznění s přírodou? Adrenalin?
Asi všechno. Ze základního tábora, šest kilometrů nad mořem, jsme šli devět hodin do chaty, kde žije Tibeťan, jeho žena a dva jaci. Spí se tam na celtě, profukuje. Když člověk jde, je unavený, nevidí za sebe a před sebou jen zafoukané stopy. Má...
Strach?
To ne. Ale ví, že když udělá chybu, už tam třeba zůstane. Je to zvláštní pocit.
Toho keramického delfínka, co se vám kolébá na krku, nemáte z Nepálu, že?
Ne, ten je z jedné dovolené na Mallorce. Až si jednou postavím barák, udělám vedle něj akvárium a do něj koupím delfína. Je to krásné zvíře.
