Spolu s Vasovým během ve Švédsku je Jizerská 50 pro Řezáče osudovým během, kde se chce vždycky předvést. Očekávání okolí ho už však dnes netlačí.
„Žádný tlak v tomhle věku nevnímám, už se nepočítá s tím, že bych měl jet do desítky,“ říká Řezáč. „Jizerka je pěkný závod, vždycky se na ni těším. Nejlíp se cítím, když vidím, že mi jedou lyže stejně jako nejlepším soupeřům, když nic nehapruje. Pak se s nimi můžu měřit.“
Trať v Jizerských horách důvěrně zná, to je pro něj výhoda. Navíc v Bedřichově bydlí, má tu zázemí, to mu také hraje do karet. Mnozí zahraniční soupeři však na závod v severních Čechách jezdí pravidelně, takže to tu mají také zmapované.
Na trati „Jizerky“ má Řezáč svá oblíbená místa. „Dlouhé pasáže, třeba z Knajpy mírně dolů k soušské silnici, nebo po magistrále k Vlašskému hřebenu a Mořině. Ten trojúhelník se mi líbí,“ vypočítává. „Pak stoupání z Pyramidy, panelka, kde vidíš tři kilometry dopředu. Dolů sjezd na Smědavu… a pak od Knajpy, kdy už musíš jet skoro naplno, čeká ještě těžké místo přes Olivetskou horu a pak už po rovině do cíle.“
Jaký bude podle něj vývoj letošního závodu? „Na Knajpu je šest kiláků do kopce, tam se to roztrhá a už nejde dojet. Dobří soupažáci se už na rovinách udrží vepředu. Nemůžeš jet sám proti skupině,“ upozorňuje lídr týmu Slavia pojišťovny.
Když má vylovit z paměti nejlepší zážitek z Jizerské 50, nutně se vrátí do roku 2012, kdy zde v konkurenci absolutní světové špičky v dálkových bězích slavil třetí vítězství. „Loni jsem jel sice za první skupinou, ale od Mořiny jsem měl nejlepší mezičas. Taky jsem měl dobrou formu. Ale ten rok 2012, to bylo nejvíc. Rozervali jsme to s Jörgenem Auklandem a posledních pět kiláků pod elektrickým vedením jeli do plnejch.“
Pomohla mu nejen důvěrná znalost trati, ale také obrovská motivace v podobě prémií za stupně vítězů od jeho tehdejšího týmu.
V letošní sezoně se Stanislav Řezáč rozjížděl pozvolna. Blýskl se třetím místem na Dolomitenlaufu, na Marcialonze byl dvacátý. „Na posledním – sice krásném – závodě z Toblachu do Cortiny už mi chyběla trošku šťáva, abych uvisel druhou skupinku,“ říká.
Provokací nelituju. Snažil jsem se dělat show, říká legendární Northug |
Na Jizerskou 50 se připravoval v rakouském Ramsau, které je jeho oblíbeným tréninkovým místem. Fyzicky se i v šestačtyřiceti cítí výborně. „Když se připravím a mám nejlepší servis v čele s tátou, jako třeba loni na Vasáku, jsem schopen jet s nejlepšími. Dynamiku a zrychlení jako před dvaceti lety nemám, ale v soupažích jsem zase na tom líp než tehdy. V klasice se jezdilo víc nohama, teď to je na rukou a v nich jsou mezi nejlepšími malé rozdíly. Rozhoduje mazání na holých lyžích, to se pak načítá,“ připomíná.
Zvažuje, jak dlouho ještě v kolotoči světových závodů vydrží. Myšlenka, že by si v sezoně zajel jen několik svých oblíbených závodů, podle něj není reálná. „To by nešlo, stejně bych musel trénovat,“ uvědomuje si. „Od listopadu trénuju až šest hodin denně, k tomu příprava materiálu, soustředění, samé cestování. A mám z toho třicátá místa, to už mě tolik nebaví, motivace klesá,“ přiznává.
Do Jizerské 50 však v neděli půjde s plnou vervou. A o tři týdny později vyrazí i na trať Vasova běhu, který nikdy nevyhrál, i když byl několikrát hodně blízko.
