„Za poslední týden jsem se vůbec nezastavil. Teď jsem tu s vámi, pak jedu na svatbu Martina Kříže na celý víkend a příští týden musím (v rámci programu FIBA, Mezinárodní basketbalové federace) odevzdat práci, se kterou se trápím,“ řekl na setkání s novináři.
„Pak s rodinou vyrážíme na tři týdny do Španělska, a až se vrátíme, tak mě čeká na začátku července vzdělávací pobyt ve Slovinsku,“ nastínil osmatřicetiletý Jiří Welsch.
Následně přijde na řadu další práce a v ideálním případě oficiální završení studia v sídle FIBA ve Švýcarsku... „Nejbližší dva měsíce budu hlavně student a sportovní důchodce,“ shrnul odchovanec holického a pardubického basketbalu.
Má FIBA snahu začlenit v budoucnu studenty programu Time out do svých struktur?
My to tak vnímáme, i když to není řečené oficiálně. Když jsme loni začínali, shodli jsme se na tom, že celý program má na jedné straně dát všem těm 80 mužům a ženám, kteří se toho účastní, příležitost, ale zároveň je to skryté výběrové řízení. FIBA chce zjistit, jestli mají ambice dál působit u basketbalu, a potom je případně přitáhnout k sobě. Je dokonce možné, že někdo už nabídku dostal.
V které pozici byste tedy mohl eventuálně působit?
Směřuje to k manažerským rolím. Většina hráčů, kteří končí kariéru, přemýšlí o tom, že pak budou trénovat. Ale počet trenérských míst je omezený. FIBA se snaží ukázat i jinou cestu. Sportovní diplomati, ošklivě se tomu říká bafuňáři, jsou taky potřeba. Sport se nedělá jenom na hřišti, ale i v zákulisí. Takže je to takové postrčení ze strany FIBA, aby lidi přemýšleli i v jiných dimenzích. Mohou z toho vzejít manažeři, majitelé týmů, organizační pracovníci, event manažeři...
Co z programu či z probíraných témat vás nejvíc zaujalo?
Minimálně mi to přiblížilo to zákulisí. Celý život jsem vnímal jen sportovní část, trénink a zápas. A když jsme někam přijeli, staral jsem se maximálně o to, že jsem si stěžoval na krátké postele a pomalou wifinu na hotelu. Organizační tým však řeší obrovské množství věcí. Podívali jsme se do zákulisí mistrovství Evropy žen, které tu probíhalo loni v létě. Otevřelo mi to oči. Začal jsem o tom víc přemýšlet než v minulosti. Asi neinklinuji k nějakému marketingu, ale spíš ke sportovnímu managementu. Stavba týmu, trenéři.
Zahrát si proti synovci? Není to dost silný motivKdysi se v basketbalu zdokonaloval i s pomocí o čtyři roky staršího sourozence Petra. Teď měl Jiří Welsch možnost si zahrát proti jeho synovi, talentovanému rozehrávači Markovi, který míří do Svitav. „Byla to zajímavá představa, ale ne dost silný motiv na to, abych si prodlužoval kariéru,“ poznamenal historicky druhý Čech v NBA, jenž j i před pár dny oficiálně ukončil. „Spíš se na to dívám tak, že je potřeba uvolnit jedno místo, aby se na ně mohl posunout jiný Welsch.“ Marek Welsch měří pouze 180 centimetrů, ale to je podle jeho strýce handicap, se kterým by se měl určitě vyrovnat. „Bude to mít určitě těžké, ale má obrovské srdce bojovníka. Na svoji výšku se nedívá jako na nedostatek, ale jako na motivaci - že to musí překonat. Jsem přesvědčený, že minimálně na téhle úrovni, ale i dál, může díky herní inteligenci a technické vybavenosti v pohodě hrát. Po bráchovi zdědil atletické dispozice. Myslím, že bude úspěšný,“ věří Jiří Welsch. |
Zahraniční angažmá vám dala i jedinečnou příležitost osvojit si cizí jazyky, což se v profesionálním životě po kariéře může dost hodit. Na angličtinu se asi nemá smysl ptát, ale nakolik vládnete dalšími, například španělštinou nebo francouzštinou?
Francouzštinu jsem nikdy neměl rád, takže to se mi ani při návštěvách Francie, ani při ročním pobytu ve francouzské části Belgie (Charleroi) pod kůži nedostalo. Slovinština (Lublaň) jo, ale ta na základě podobnosti s češtinou. Ta nebyla těžká. Za osobní vítězství považuju to, že jsem se naučil dost dobře španělsky (Málaga, Madrid). Na rozdíl od angličtiny a němčiny jsem ze školy neměl vůbec žádné základy. A učil jsem se v podstatě na ulici - jak se říká ve Španělsku, „de la calle“. Odposlechem, svojí vlastní snahou. A protože na tyhle věci mám trochu i přirozený talent, naučil jsem se obstojně. Někdy mám pocit, že mě to opouští, ale když tam pak v létě přijedu, jsem zase schopný se do toho rychle vpravit. Je to určitě dar, jedna z cenností. Když jsem chodil na střední školu, naše učitelka angličtiny nám říkala: kolika jazyky mluvíš, tolikrát jsi člověkem. Takže já jsem jím minimálně čtyřikrát.
Budete dál participovat na juniorské NBA?
Ano. Junior NBA je akce, se kterou jsem se dal dohromady v posledních dvou letech. S představiteli NBA Europe jsem od loňského ročníku Junior NBA v intenzivnějším kontaktu. Byli jsme domluveni, že by mě po konci kariéry měli zájem zařadit do programu NBA ambasadorů. Dokud jsem byl aktivním hráčem, tak to nešlo. Teď už je jen otázka času, kdy budu dále podporovat Junior NBA v České republice i v jiných zemích. A popřípadě i jiné projekty.
Trénovat jste nechtěl?
Dlouhou dobu jsem byl přesvědčený o tom, že trenérem budu. Ale v posledních letech mě to pustilo. Dvacet let žiju nějaký život - tréninky, cestování, vítězství, porážky. Trenéřina je v podstatě to samé, ovšem násobené. Když jsem se bavil s některými bývalými hráči, kteří teď trénují, říkali mi: Když jsi hráč, vítězství si užíváš v kolektivu a na porážku jsi taky s ostatními. Ale jako trenér jsi na to v podstatě sám. Chci se od toho odtrhnout, ale uvidíme, třeba mě to přitáhne zpátky. Možná mě to čeká. Teď si to vzal na starosti Luboš Bartoň (bývalý reprezentant), já budu dělat jiné věci.
Nezahrajete si nižší soutěž?
Nechci se cpát nikam do „pralesních“ lig, jak se říká. Už mám několik nabídek, i z Poděbrad, kde bydlím. Ale ty by táta nepřenesl přes srdce. Říkal, že jestli půjdu hrát za Poděbrady, a ne za Holice, tak to nepřežije. Variant je několik, ale vůbec mě to neláká.
Pardubický rozehrávač Jiří Welsch řídí hru.
Jak budete vzpomínat na poslední sezonu v Pardubicích?
Jsem rád, že jsem se vrátil do míst, odkud jsem vyšel. Bylo skvělé být tam, kde je vášeň k basketbalu, kde se silně prožívají úspěchy i porážky. Měli jsme několik cílů. Ten největší, finále, se splnit nepovedlo, ale všechno to byla součást upřímného úsilí. Neznamená to, že to nestálo za to.
Neplánujete zde nějakou rozlučkovou exhibici?
Neříkám, že by mě to nenapadlo, ale teď ne - možná s nějakým časovým odstupem. Ale asi jo, bylo by to uzavření kariéry s lidmi ze hřiště. Otázka je, jak to pojmout.
