V jeho již tak svízelné situaci tohle znamenalo direkt navíc. Veselý v 1. kole Roland Garros v úvodním setu proti Argentinci Mayerovi vedl 5:3, i tak ovšem sadu ztratil. A bylo hotovo.
ZPRAVODAJSTVÍPrvní den Roland Garros |
„Hrozná nakládačka,“ soukal ze sebe po porážce 6:7, 3:6, 0:6. „Pak jsem hned prohrál podání, přišla hrozná nejistota, panika. Zápas byl pryč během padesáti minut. Bohužel je to tak daleko, že už se ani o ten servis nedokážu opřít. Momentálně jsem pro soupeře docela dobrej los.“
Když se loni v létě dostal v All England Clubu do 4. kola, ožily jeho sny o velkém průlomu. O naplnění potenciálu. O tom, jak se vrací mezi elitu.
„Přišla euforie,“ vzpomíná, teď už smutně. I proto do Paříže přijel bez kouče, s nímž před necelým rokem prožíval šťastné wimbledonské momenty. „Rozešli jsme se před týdnem. Ta energie vyprchala; je těžké hledat nový drajv při mém rozpoložení a zraněních, ale necítil jsem, že se to hýbe správným směrem. Teď budu mít čas si věci promyslet. A musím udělat nějaké rozhodnutí.“
Špičkový talent u něj vždy srážela křehčí psychika. Když se k tomu přidalo fyzicky pocuchané tělo, je zle. Veselý už neví, kudy se vydat.
„Úplně jsem vypadl z jakékoli pohody, sebevědomí. Naskočit do toho zpátky je těžké. Upřímně sám pořádně nevím, jak,“ líčí. Snaží se zmizet z bažiny, ale místo toho mu do ní nohy zapadají hlouběji: „Dělám co můžu, ale přijde mi, že čím víc se snažím, tím míň to jde.“
A další kritická chvíle se blíží...
„Až mi vypadnou body za Wimbledon, už to možná nebude mít kam padat,“ uvědomuje se si 25letý Veselý – je dost reálné, že přijde o přímou účast v hlavních soutěžích grandslamů. „Možná to bude nový start.“
Je řešením přestávka? Či snad ještě zásadnější rozhodnutí? „Myšlenky mám různé,“ přiznává. „Ale není nic snazšího než se tomu poddat a říct si: Pauza, do konce roku nehraju. To asi není cesta. Snad ten tenis, s nímž jsem poslední roky byl v Top 50, Top 60, někde být musí. Budu čekat, až to přijde. Snad to přijde.“
Veselého čeká kromě bojů s vlastní myslí i hledání nového trenéra. Raději tvrdšího: „Spíš bych se přikláněl k někomu, kdo bude přísnější a půjde se mnou do boje. Musíme to uválčit.“
Zároveň v tom všem sportovním zmaru přišla i radost. Veselý se oženil, narodil se mu první potomek. Klasik by řekl: Je to jenom tenis…
„To samozřejmě. Rodina je zdravá, jsou tu se mnou v Paříži. Pro každého člověka je tohle přece alfa a omega,“ uvědomuje si.
Jenže osobní a pracovní život – vždyť tenis je jeho zaměstnáním – většinou splývají v celek.
„Prohra bolí a bude bolet. Dneska, zítra, další dny – ale je to jen sport,“ říká Veselý. „Nejde o život. Jenže taky do toho vkládáte veškerý svůj čas, energii, další věci. Očekáváte výsledky a když jste to dotáhli na nějakou úroveň a ambice byly daleko větší, pere se to ve vás, mrzí to. Nezbývá než bojovat dál.“
A věřit, že dna už bylo dosaženo.
