Na nějakou tu noční můru mu zadělala sobotní návštěva Boston Celtics v Chicagu. Hosté si totiž odvezli triumf 133:77...
Vítězství o 56 bodů je vůbec nejvyšším v bohatých dějinách Celtics, dřív na první pozici patřil triumf 153:102 nad Philadelphia Warriors z roku 1962. Také se jedná o vyrovnání největšího propadáku domácího týmu v historii NBA (v roce 1986 prohrál Houston se Seattlem 80:136).
Zápas začal pro Bulls hrozivým úsekem 0:17 a další průběh toho moc nevylepšil. Došlo na největší debakl v třiapadesátiletých klubových dějinách (zatím 74:127 v Minnesotě v roce 2001).
Sestřih ze zápasu Chicago - Boston:
Trenér Chicago Bulls, verze 2018/19, by měl ideálně splnit hned několik úkolů. Jim Boylen aby si zašel na lekce tančení mezi vejci. Jeho předchůdce Fred Hoiberg tu a tam nějaké rozšlápl, až vedení ztratilo víru, že se z vajíček někdy vylíhnou úspěchy.
Před fanoušky se musí dnešní šéf chicagské lavičky tvářit, že bojuje o výhry. Tým však nemá konkurenceschopný, takže mu fakticky jde spíš o sběr porážek a tedy i zisk vysokého umístění v příštím draftu. S aktuální bilanci šest vítězství a 21 proher by mělo být vedení spokojené.
Jenže ty porážky by taky měly být „nadějné“. S přijatelným rozdílem ve skóre, s náznakem zlepšování největších talentů.
A měly by naznačit, s kým v Bulls mají počítat dlouhodobě a koho při svém návratu k vrcholu mohou postrádat.
No a sobotní debakl se Celtics byl po všech stránkách průšvihem. Fanoušci mají právo na zneklidnění, borce v ikonických červených dresech zaslouženě vybučeli. Rozdíl ve skóre nebyl přijatelný, souboj neukázal zlepšení mladíků a naznačil, že ze současného kádru jsou postradatelní asi všichni.
Vlastně zaujal alespoň Shaquille Harrison, nejhůř placený člen kádru. Povstal z lavičky a nastřílel 20 bodů. Ale ten bude za pár dní zase jen tím basketbalistou, kterého rodiče pojmenovali po Shaquillu O’Nealovi, na něm budoucnost Bulls neleží.
Boylenovi to přitom nezačalo až tak špatně. Středeční porážka s Indianou 90:96 byla v normě. Páteční výhra 114:112 nad Oklahoma City, nejlepším týmem Západní konference, dokonce hodně nad plán.
Vskutku, to bylo slibné a chicagské novináře zajímalo, jak Boylen svůj premiérový úspěch oslavil. „Mlékem,“ pravil dlouholetý asistent, jenž byl u dvou triumfů Houstonu a posledního titulu pro San Antonio. „S dětmi jsme si dali misku cereálií a koukali na televizi,“ dodal.
A o pár hodin později už šly všechny žerty stranou.
Pak se chicagští novináři zase vrátili k otázce, kdo je v šatně Bulls vlastně boss. Zda trenéři, anebo hvězdy týmu. Nebo spíš namyšlená princátka. Ano, řeč je o Zachu LaVinovi a Jabarim Parkerovi.
U obou se zdá, že jsou pro ně důležitější osobní statistiky a highlighty než týmové úspěchy. O nenápadné práci v defenzivě radši ani nemluvě. Oběma se může snadno stát, že své kariéry stráví sběrem pěkných čísel ve špatných týmech.
LaVine se hned po zápase obořil, že kvůli trenérovu překotnému střídání nedostal šanci se pořádně rozehrát. „Všichni bychom se měli stydět,“ uznal však.
Kdo by čekal, že hráči dostanou druhý den po debaklu sodu na tréninku, ten nezná NBA. Fyzička se neřešila vůbec, kabina uspořádala mítink bez koučů, kde si měla vše vyříkat. Asi dobrá věc. Jenže pak se hráči a trenér Boylen nemohli dohodnout, čí nápad tohle setkání bylo.
Působilo to jaksi... amatérsky.
Jim Boylen disputes that players called for meetings today and said it was his decision to have meetings instead of on the court practice. Players conveyed that they called the meetings.
Po 27 zápasech nové sezony zdá, že LaVine a Parker součástí úspěšné budoucnosti Chicago Bulls nejsou.
Dobrá zpráva: Parkerovi, chicagskému rodákovi a modle tamní basketbalové scény, na jejíž famózní středoškolskou kariéru se vzpomíná - končí po sezoně aktuální dvacetimilionový kontrakt. Klub má sice na jeho služby opci, ale teď se jeví jako bláhové, že by ji využil. Snad jen kdyby prodeje dresů velely jinak.
Horší zpráva: LaVinovi klub bude po této sezoně dlužit ještě 58,5 milionů dolarů, má s ním smlouvu na další tři ročníky.
Na koho vsadit?
Na Krise Dunna? Těžko říci. Když hraje, působí slibně. Jenže on moc často nehraje, obvykle je zraněný. Na Denzela Valentina? Ten je na tom podobně, v tomto ročníku se neobjeví vůbec.
Na Lauriho Markkanena? Možná. Jedenadvacetiletý kudrnáč je výjimečný střelec i mezi výjimečnými střelci. Kde leží limity „finského Dirka Nowitzkého“, se teprve ukáže.
Na Wendella Cartera? Snad ano, devatenáctiletý pivot se teprve rozkoukává. Dobrým signálem je, že hned po prohře s Bostonem zamířil do posilovny pracovat na své kondici.
Na Justinu Holidayovi a Bobbym Portisovi? Střelce z dálky a drsňáka pod koš potřebuje každý tým, hlavní roli však sotva zastanou.
Do United Center přijíždí v pondělí třetí soupeř ve čtyřech dnech. Sacramento Kings. Bude to duel dvou týmů, jejichž mladíci by se měli zlepšovat a za pár let se pohybovat v nejvyšších patrech NBA. Bude to souboj rovného s rovným.
Jak začne Boylenův týden číslo dva?
