Za sedm etap ujeli účastníci Silk Way Rally v Rusku čtyři tisíce kilometrů. Do cíle offroadového maratonu v Astrachani dojela žlutá liazka Jaroslava Valtra pátá, nejlepší z českých posádek. Šternberský pilot ale i s odstupem několika dní věří, že mohl dosáhnout i na medaili.
"Pořád platí, že s výsledkem nejsem spokojený, protože místo pátého mohlo být minimálně třetí místo, ale nedá se nic dělat. Je to o momentální formě," líčil mezi záchvaty kašle Valtr.
Tu vaši formu ovlivnila nemoc. Už víte, co vás postihlo?
Nějaká viróza. Potkala mě už jednou v Chile při předloňském Dakaru, ale tam jsem se z ní vyhrabal během tří dní pomocí antibiotik. Teď jsem se z ní nevyhrabal a s teplotami jsem musel závodit, což je těžké. Když má člověk téměř 39 stupňů, tak je slabý a psychika se zaměřuje na všechno možné, jen ne na závodění.
Nenapadlo vás, že byste vzdal?
Takové myšlenky se mi taky honily hlavou, ale nejde to, je to půlroční dřina zhruba deseti lidí. K tomu jsou tu lidé, kteří vám fandí, sponzoři, přátelé. Musel jsem dojet a ve finále je výsledek dobrý. Ale kdyby nebyla nemoc, tak jsme byli schopni jet výš, to mě mrzí. Pozitivní je to, že jsme to auto vyloženě nerozbili a udělali dobrý výsledek.
V lednu na Dakaru jste auto sice také nerozbili, ale nedojeli jste kvůli potížím s motorem a rozhodli se pro změnu. Jak se osvědčil nový motor od Buggyry?
Na Dakaru jsme měli starý motor, který byl celkem spolehlivý, ale před soutěží jsme ho dali na generální opravu, a tam se nejspíš stala ta chyba. Nejde to na nikoho svést, my do motorů vstupujeme laděním, takže zřejmě už byl za hranicí svých možností. Nový motor je úplně někde jinde, s ním se dá jet s Rusy naprosto vyrovnaná partie. Je konkurenceschopný a v podmínkách, které známe, jsme schopní míchat karty na čele. Ve stepích už jsou doma Rusové a tam zkrátka neumím jet jako oni.
Jde o stejný model, jaký dovezl v lednu Martina Kolomého do cíle Dakaru na pátém místě?
Tento je ještě výkonnější. Má jinou křivku, takže maximální výkon je od 1 100 otáček do nějakých 2 400 otáček. To je jak sekačka, můžete tam mít strčenou jakoukoliv rychlost a to auto pořád jede.
Zmiňoval Rusko a stepi. Čím to je, že jsou v nich místní piloti tak dobří?
Rusové tam trénují a my sice umíme terény číst, ale bývají tam skryté nerovnosti, které v nízké trávě nejsou vidět a jsou velice nebezpečné. Ve čtvrté etapě jsem takto dost závažně auto poničil, i když jsem jel přesně ve stopách Rusů. Stejně jsem vjel do díry a poškodil přední nápravu tím, že jsem ji ohnul a posunul pravé kolo o deset centimetrů dozadu. Naštěstí jsme to opravili a podařilo se dojet, i tak je ale auto zralé na generálku.
Váš stájový kolega Vlastimil Vildman vytýkal Silk Way fádní krajinu, jiní piloti si zase pochvalují délku měřených úseků, která je proti Dakaru dvojnásobná. Co vy?
Délka etap je dobrá, je to pak hodně o fyzičce, což mi ale v daném zdravotním stavu nevyhovovalo. Problém na Silk Way byl ale takový, že Rusové si pravidla uzpůsobují. Například do každé etapy se startuje tak, jak dojedete den předtím. Ale stávalo se, že některé domácí posádky startovaly vždycky přede mnou, i když skončily za mnou. Tomu jsem se musel smát. Tento systém mi nevyhovuje.
To se dá docela pochopit.
Další problém je, že pokud někdo auto rozbije a dotáhnou ho do cíle etapy na laně, může znovu startovat. Sice už je mimo hru o vítězství, ale zbytečně se tam tato auta motají a skutečně míchají kartami. Jako třeba Rus Nikolev rozbil jedno auto, dostal náhradní a pokračoval v závodě. Měl jsem pocit, že to není závod, ale spíše ruský trénink za účasti cizích posádek, aby ho dobře prodali do médií.
Rusové si vás tedy moc nezískali?
Jsou velmi příjemní, dokud je neohrožujete. Ale to je tak ve všech sportech, v hokeji, ve fotbale. Jinak jsou to zkrátka Rusové, lidé, kteří si občas neváží svého života, svého zdraví a riskují. Také si hodně hrají na ty své geroje a ikony, které neustále vyzdvihují, protlačují dopředu a dělají z nich celebrity. Ale to jsem si všiml i u Francouzů, jejichž jezdcům se kolikrát na Dakaru umetá cestička. Jsem z toho zklamaný, nejsou to férové podmínky. Neustále bojujeme s tím, že jedeme v prachu, snažíme se dokazovat, že umíme jet rychle, ale když někoho porazíte, tak stejně startuje před vámi, práší vám a brzdí vás třeba sto kilometrů.
Co se s tím dá dělat?
Dostat se alespoň do první pětky, tam už jsou výborní jezdci, navíc se startuje po dvou minutách, takže už má člověk víc čistého před sebou. To je úděl horších jezdců před těmi celebritami, které se sice tváří jako celebrity a možná jsou mediálně známější, ale výsledky tomu neodpovídají.
V cíli před vámi byli tři Rusové na Kamazech, na třetí místo se ale vmáčkl Bělorus Vjazovič s kamionem Maz. O jaký vůz jde?
V posledních letech už se tahle auta objevila i na Dakaru. Začali zřejmě spolupracovat s Kamazem a jejich technika strašně pokročila dopředu. Je to dost velký tým, na každé auto měli pět šest mechaniků, zatímco my jen dva. Jde tedy o tovární značku, piloti jsou profesionálové, kteří jen testují a trénují. Náš trénink spočívá v tom, že najedeme s kamiony před závodem asi tisíc kilometrů, to je vše. Jsme ryzí amatéři, kteří to mají jako koníček. I tak jsme s nimi byli schopni bez potíží držet tempo.
Co vás ještě v závodní sezoně čeká?
V kamionu nic, protože se musí rozebrat a je na něm minimálně dva měsíce práce. Podařilo se mi ohnout základní rám, takže se musí udělat nový a auto se postavit prakticky znovu. V říjnu bude testování a 20. listopadu se nalodí auta na Dakar. Chystám se na závod s malým autem, nejspíš nějakou 24hodinovku s Vlastou Vildmanem v Portugalsku a možná nějaký malý maraton.
Váš start na příští Rally Dakar je tedy jistý?
Samozřejmě finance jsou vždycky na prvním místě, ale rád bych jel. Jednáme se sponzory, a i když je velmi těžké dát to dohromady, snad se všechno podaří. Skutečně se na Dakar těším, protože vím, že dnes máme fantastické auto, se kterým se dají dělat kouzla. Těším se do obrovských dunovišť, protože vím, že jsme schopní jet hodně vpředu a porážet i tovární značky. S tímto výkonem jede auto opravdu neuvěřitelně.
