Počasí ledové ploché dráze teď přeje. Teploty v noci klesají i k minus patnácti stupňům Celsia a rybníky zamrzají. Přesto má smůlu, protože se stále musí léčit.
Motocyklový závodník Jan Klatovský proto odpískal letošní sezonu nejen v rámci mistrovství světa. „Počasí je to krásné, ale jen kdyby na to nenapadal sníh,“ glosuje 35letý Klatovský z Nadějkova na Táborsku současnou zimu s tím, že za pár dní už mu rehabilitace skončí a vyrazí trénovat.
Co se vám přesně stalo?
Bylo to ve Švédsku, chytl jsem blbě sníh a motorka mě trochu pomlátila. Šel jsem přes řídítka a dlouho jsem se držel stroje, ale bohužel se obtočil okolo mě. Rozdrtil jsem si klíční kost, která byla odtržená od ramene, a ještě mi to rozdrtilo malíček. S ním už trošku hýbu a začínám ho cítit.
Letošní sezona na ledové ploché dráze je už tedy pro vás ztracená?
Určitě. Teď o víkendu se pojede mistrovství Evropy a pak ještě mistrovství světa týmů. Když nevyjde brácha (závodník Antonín Klatovský), který mi slíbil, že by do toho možná šel, tak se mi do toho nechce. I tak by to bylo až v příští sezoně.
Vy si do té doby tedy vůbec nezazávodíte?
Ano, ale jen na motokrosové motorce. Přes léto pracuji ve Švédsku jako svářeč a ještě předtím si chci pořádně zatrénovat při motokrosu.
Přes léto nejezdíte klasickou plochou dráhu?
Ne, vždyť to je úplně jiný sport.
Pro laiky tam však asi moc rozdílů není.
Ale oni jezdí „na štorc“, kdy se zadní kolo hrne do zatáček bokem, a my to na ledu skládáme na kolena, což je veliký rozdíl. Ale hlavně bych musel mít tak sedmdesát kilo, ti kluci na ploché jsou střízlíci.
Váš sport je závislý na přírodě. Hlavně musí mrznout, abyste měli kde závodit.
Ano. Nejhorší na tom je, že zima je v posledních letech tak specifická, že třeba ani v severských zemích nemáte jistotu, že bude začátkem prosince led. I v Rusku to vloni měli jak na houpačce.
Ani díky současným mrazům byste nemohl trénovat někde na rybníku?
Mohl bych. Musí vám to povolit třeba rybáři. Někteří z nich to chápou, a dokonce mi říkali, že ta moje motorka je pro ryby schůdnější než obyčejné bruslení. Protože brusle vydávají specifický zvuk, který je pro ryby nepříjemný. U nás za domem v Hrejkovicích bylo na rybníce krásných patnáct čísel ledu a hned jsem se pídil po tom, komu patří. Napadlo mě, že by se tam dal udělat třeba i mistrák. Jenže, bohužel, pak přišla obleva, chytl na to sníh a už to bylo zlé. Táta teď postavil nové motory, tak až mě doktoři uschopní, motorky na další sezonu bych rád stejně vyzkoušel.
Váš otec Antonín starší je vicemistrem světa v ledové ploché dráze. Měli jste s bratrem vůbec šanci, že by vás tento sport minul?
Vůbec ne. Měli jsme to jasně dané, od tří a půl let jsme oba seděli na motorce. V té době jiná cesta ani nebyla. Dneska je to jiné. Mám šestiletého kluka, má motokrosovou motorku, ale hodně má rád florbal, lyžuje, bruslí. Když chce jít na motorku, jde, nenutím ho. Tehdy to tak moc nebylo, ale my jsme s bráchou na motorky chtěli.
Co tomu říkala vaše maminka?
Ta už je otrlá, zvykla si. Když se třeba dívám na videu na závody, tak se koukat nechce. Je vždycky moc ráda, když jí po závodě zavolám a řeknu, že jsem v pohodě. Stejně tak i moje přítelkyně. Ale mamka nám to s bráchou nikdy nezakazovala, protože věděla, že by to stejně nemělo žádnou cenu.
Takového hřebíky jsou součástí speciálu pro ledovou plochou dráhu.
Ledová plochá dráha hodně bolí. I váš táta měl řadu zranění, jedno hodně ošklivé, které ho ohrožovalo na životě. Ani tohle vás od tohoto sportu neodradilo?
Hřebíky v pneumatikách umí hodně potrhat. Táta necítil levou nohu, měl rozdrcenou pánev a jezdil do poslední chvíle. To se rozbil naposled, museli ho transportovat do Čech, museli mu měnit osm litrů krve a čekali, co se stane. To bylo hodně tvrdé, ale vydržel to a my ten samý rok s bráchou jeli na kvalifikaci a brácha se poprvé dostal do mistrovství světa.
Zmínil jste, že váš otec postavil nový motor. Vy si tedy motocykly, na kterých pak závodíte, stavíte sám?
Přesně tak. Sice bych si i na jinou sedl, ale proč. Kamarádi nám pomáhají se svařováním rámů, táta s jedním známým vyvíjí motory a snažíme se být soběstační. Člověk už pozná a ví, co ta motorka chce. Také se tím přizpůsobujeme současnému dění, protože když bych si chtěl motorku koupit, tak dám dvanáct tisíc eur. A musím mít dvě. To nepočítáme náhradní díly, dva motory třeba za pět tisíc eur a tak dále. To však pořád není všechno.
Co tedy dál?
Když už se probojujete do mistrovství světa, tak se musíte nějak na závody dostat. Třeba do Kazachstánu do Almaty je to odtud 8 200 kilometrů. A my to jezdíme autem. Kamarádi ze Švédska, co v této sezoně jedou světový šampionát, mi posílají fotky z Ruska. Jsou úplně dobití, je tam čtyřicet čtyři pod nulou a teď jeli 2 500 kilometrů přes tři a půl dne.
Když se ještě vrátíme k motocyklům, co je na stavbě takového speciálu nejtěžší?
Rám je alfou a omegou všeho. Potom je také velice důležité mít dobře vyladěné pérování obou vidlic. Mám na to pana Procházku, který mi to ladí už hodně let a ví, co má dělat. Problém je například velký rozdíl teplot venku a v servisovém stanu. Na dráze teď mají v Rusku na závodech nějakých pětatřicet pod nulou a vy máte ve stanu plus patnáct. Musíte pak pérování sladit tak, aby fungovalo. Samozřejmě, že musíte mít perfektní motor.
Jezdit ledovou plochou dráhu musí být fyzicky náročné. Jak se připravujete na závody?
Je jasné, že musíte mít fyzičku a být trénovaný. Ale mnohem víc je ledová plochá dráha o hlavě. Jeden závod trvá zhruba minutu, ta o všem rozhodne. Pak třeba v semifinále v kvalifikaci na světový šampionát máte pět jízd. Pět minut, které vám buď otevřou desetidílný seriál mistrovství světa, nebo se sezonou končíte.
S bratrem jste vybojovali tři bronzové medaile na mistrovství světa týmů, vy jste byl nejlépe šestý ve světě. Co plánujete na další sezonu?
Chci se na svět vrátit a být mezi patnácti nejlepšími ledaři. To je můj sen. Napřed musíme sehnat sponzory a pak odjet do Ruska a závodit u nich v Superlize a připravovat se na velké závody. Chceme být větší profíci, doteď jsme byli spíš jen takoví fanatici.
