„Bylo to po šestnácti letech a ještě navíc na půdě Kanady. Ještě to nedokážeme ocenit,“ říká bývalý reprezentační brankář a medailista z mistrovství světa dospělých Jan Donauschachtl.
Kanada je braná v hokejbalovém světě jako velmoc?
Jsou tam tři velmoci. Kanada, Slovensko a Česko. Pomalu, ale jistě se k tomu přidávají na juniorské úrovni i Spojené státy.
S jakým očekáváním jste na šampionát tedy vůbec jeli?
V juniorech je mistrovství jednou za dva roky. Nemáme žádné porovnání se soupeři, žádné přípravy nebo zápasy na mezinárodní úrovni se nehrají. Je to drahé. Upřímně, většina okolních států je poskládaná z hokejistů. Takže my vždycky tvrdíme alibistickou frázi, že neznáme sílu soupeřů a vše se ukáže až na šampionátu, a tam na to všechno musíme reagovat. Takže jedeme na šampionát a zařizujeme se podle toho, co tam vidíme.
Jak se tedy připravujete?
Absolvujeme herní přípravu v Čechách. Hrajeme proti extraligovým týmům. Odehráli jsme proti chlapům super turnaj v Plzni. Všechno dobré, ale nemáme porovnání s vrstevníky. Cíl byl bojovat o jednu z medailí. Když je špička tříčlenná, tak to není úplně problém, ale v koutku duše myslí člověk na příčky nejvyšší. To se musí všechno sejít.
Takže výhra 9:1 nad USA na úvod šampionátu musela být povzbuzením, ne?
Určitě. Ostatním jsme ukázali, že jsme přivezli silný tým.
Jak jste mužstvo vůbec skládali?
Je to dlouhodobé. Jádro tvoří kluci, co si prošli reprezentací do šestnácti a osmnácti let. Mají za sebou dvě mistrovství světa. Nabalují se na to noví a noví. Někdo se zlepšuje a někdo zhoršuje. Takže přibíráme a vyřazujeme. V tom dvouletém cyklu šampionátů máme čtyři kempy za rok. Dvakrát v létě a dvakrát v zimě se sejdeme na víkend a trénujeme. Hráče sledujeme. Někteří hrají extraligu staršího dorostu, většina už hrála za chlapy, extraligu a první ligu. I náš realizační tým měl štěstí v tom, že s osmnáctkou jsme přešli komplet do dvacítky. Máme za sebou šest let a tři mistrovství světa. Známe se natolik, že víme, co čekat.
A jste úspěšní.
Je to o té barvě medaile. Špička v juniorech není tak široká. Ale musí se všechno sejít a musí mít člověk trochu štěstí. Na minulém šampionátu do 18 let jsme v Sheffieldu měli na finále tři mečboly, ani jeden nevyšel. Tentokrát jo. Tady se hrál jiný systém. Bylo pět týmů a šlo o to, kdo bude mít štěstí a bude hrát s Amerikou v semifinále. Díky naší vysoké výhře se Slováky a díky tomu, že Slováci porazili Kanadu, jsme to byli my.
Ve skupině jste s Kanadou prohráli 2:3 a ve finále pak zvítězili v prodloužení 4:3. Co jste změnili?
V tom prvním zápase jsme dali dva góly až v poslední minutě. Tam jsme tahali za kratší konec celý zápas. Přisuzujeme to tomu, že pro spoustu kluků to byl první velký zápas. Úplně nevěděli, do čeho jdou. Potřebovali se rozkoukat. K těm dalším utkáním jsme šli s větším sebevědomím, větší bojovností a hráči si šli za úspěchem. Kanada hrála super hokejbal. I díky mediálnímu týmu, kdy tam s námi byli dva kluci, co dělali články a točili videa, jsme si od nich sestřihy vzali, koukali na to a procházeli jsme si, kde jsme dělali chyby a co bylo špatně. Na finále jsme se lépe připravili.
Zmínil jste že Kanada hrála s hokejisty. Vy máte jen hokejbalisty specialisty?
V uvozovkách jsme měli 19 hokejbalistů a jednoho hokejistu. Máme z čeho vybírat. Základna v Česku je. To je ta naše česká cesta. Je to práce s mládeží v našem sportu. Hokejbal je u nás sólo sport. Pro většinu ostatních je to hokej v létě. I v Kanadě se hokejbal hraje od června do srpna. Jsou to jinak hokejisti. Za Kanadu hrál borec, který hrál v Halifaxu se Zadinou první lajnu. Za Slováky chytal kluk, který má za sebou 30 zápasů v kanadské juniorce. My jdeme hokejbalovou cestou. Bereme i hokejisty, ale v sezoně musí hrát také hokejbal.
Vedle toho jste i klubový trenér v jindřichohradeckém Olympu. Jak to vypadá tam?
Je to těžké. V Jindřichově Hradci děti nejsou. Je tam velká konkurence na vysoké úrovni a hokejbal nikoho moc netahne. Nemáme moc co nabídnout. Zázemí je horší. Šatny špatný. Je to o penězích. A ty v našem sportu nejsou. V mužích držíme ještě první ligu, ale už teď jsme řešili, jestli ji vůbec přihlásit. Máme starší hráče, ale chybí nám návaznost. Abych byl upřímný, mám o hokejbal v Hradci do budoucna trochu obavu.
Takže reprezentace je zpestření?
A naplnění trenérských ambicí. Je to rozdíl, když v klubu přijde osm až deset lidí na trénink a tady na soustředění přijede 25 hráčů, kteří chtějí něco dokázat.
Ale teď půjdete i k mužům...
S jedním kolegou jsme vyhráli výběrové řízení na realizační tým dospělé reprezentace. Budu i asistentem u A-týmu.
Tak to už nebude zpestření, ale v podstatě český hokejbalový vrchol, ne?
Je to výzva. Je to o tom, že mám zkušenosti. Na třech mistrovstvích jsem byl jako hráč. Vím, jak to tam chodí. Na třech šampionátech jsem byl jako trenér. Chtěl bych ty nabyté zkušenosti předat dál.
