„Nikdo nám nevěřil. Furt se o nás mluvilo jako o amatérech z Vysočiny, tak jsme jim ukázali, jak se to taky dá hrát,“ usmíval se třiatřicetiletý Jakub Dokulil, lídr BC Vysočina.
Byla to sezona snů?
Jo, byla super. Celý tým si sedl, což se projevovalo na naší hře. Všechno nám parádně vycházelo. A tím, jak jsme postupovali výš a výš, vládla v mančaftu pohodička. Těšili jsme se na každý zápas.
Kdy jste začal věřit, že byste se mohli dostat třeba až do finále?
Ve chvíli, kdy jsme měli jisté play off, jsem si říkal, že to prostě dotáhneme co nejdál.
Trenér Petr Pešout o Jakubu Dokulilovi„Kuba, to je dobrá duše našeho týmu. Popravdě bez něj si to tady vůbec nedovedu představit. Je to člověk, kterému já naprosto důvěřuji. Co on dělá pro jihlavský basket, to je něco neuvěřitelného, on basketbalem doslova žije. Řekl bych, že přesně takhle se chová skutečný profesionál. Sice se basketbalem neživí, a přesto je profík. Není ani tak exkluzivní technik, ale všechno nahrazuje nesmírnou bojovností. A vůbec zápalem. Nedovedu si představit, že by tady neměl být. Všechny kluky v týmu umí neskutečně strhnout.“ |
Z pohledu BC Vysočina se opravdu dál dojít nedalo, protože baráž byste stejně z finančních důvodů hrát nemohli. Je to tak?
Maximálně bychom se jen zúčastnili. Vzhledem k financím a všemu okolo by postup stejně nebyl reálný.
Podle trenéra Pešouta jste si první ligu platili ze svého. To si například u hokejistů nedovedu moc dobře představit.
Děláme to proto, že nás to baví. Je nás v týmu asi pět, co chodíme normálně do práce, zbývající kluci studují. A o víkendu jezdíme po republice na zápasy.
Takže žádné společné tréninky v týdnu?
To je další, co nás od ostatních odlišuje. Zatímco v jiných klubech spolu tým trénuje třikrát nebo čtyřikrát do týdne, u nás je svátek, když se sejdeme ve čtvrtek nebo v pátek. A to ještě jenom my, jihlavští hráči.
Možná právě v tom je vaše kouzlo, že se pak o to víc těšíte na společné zápasy. Co vy na to?
(usmívá se) Taky by se to tak dalo říct. Ale na druhou stranu, možná kdybychom víc trénovali, nemuseli jsme být druzí, ale první. I když i druhé místo je obrovský úspěch.
A v čem je tedy podle vás jeho tajemství?
Určitě v bojovnosti a týmovosti. Když se jednomu nedařilo, šlo to druhému. Dokázali jsme se zastoupit. Vždycky se našel jeden, který to vzal na sebe. Jsme parta, ve které každý umí něco. A když tohle dáte do kupy, tak to prostě vyjde.
Navíc se vám letos celkem vyhýbala zranění.
Přesně. To je vždycky plus. Třeba loni nám celou sezonu chyběl Pavel Číha. Naopak letos jsme byli bez dlouhodobějších zranění. Hráli jsme prakticky celou sezonu ve stejném složení.
Trenér o vás mluví jako o mluvčím týmu. Musel jste letos mluvit hodně?
(směje se) Ne, protože všechno klapalo. Vždycky jsme si řekli, co jsme potřebovali, třeba na koho se zaměřit. Ale hlavně jsme plnili trenérovy pokyny.
Hodně dlouho už se také mluví o skvělém jihlavském publiku. Skutečně vás tak motivuje?
Když to srovnám s jinými kluby v lize, tak naše fanoušky nepředčí nikdo. Publikum je dalším hráčem na hřišti. Obzvlášť to bylo znát v semifinále proti Zlínu. To byl skutečný masakr. Takovou kulisu nikde jinde po republice nenajdete.
Vojtěch Mrkva (v modrém) z VŠB Ostrava má k míči blíž než Jakub Dokulil z Jihlavy.
Mluvil jste o tom, že chodíte do práce. Jak moc vstřícného máte zaměstnavatele?
Já dělám klasicky od pondělí do pátku, takže všechno v pohodě. Ale třeba Ondra Maňák má krátký a dlouhý týden. A tam pak hodně záleží i na tom, jak jsou vstřícní kolegové.
Jak dlouho už vlastně hrajete v jihlavském A-týmu?
Dlouho. Asi dvanáct let. Jsem tady takový inventář. (směje se) Teď už ale hlavně předávám zkušenosti mladším klukům.
Pořád ještě máte chuť hrát?
Určitě. Dokud to půjde zdravotně, vydržím.
A už víte, jak oslavíte s týmem letošní druhé místo?
Plánujeme posezonní posezení. Zatím ještě nemáme pevný termín, ale bude. To víte, takový úspěch neslavíte každý rok.
