Naštěstí ne sám. Skáču v tandemu, popruhy jsem připoutaný k JanuWantulovi. A můj anděl strážný, jak ho v tu chvíli vnímám, je bývalý mistr světa v parašutismu. "Ale na to si nehrajeme," odmítá mou lichotku ostřílený veterán. "Takových je tu spousta."
Na vlastní kůži
|
Cíl seskoku měří 2 centimetry
Parašutisté skáčou z výšky jednoho kilometru a snaží se dopadnout na kolečko o průměru dva centimetry. Každý centimetr vedle znamená ztrátu bodu. "A taky zhruba dvacet míst v pořadí," přibližuje Jiroušek. Jde o naprosto precizní disciplínu.
Parašutisté dopadají na zúženou patu od speciální boty, místo dopadu detekuje tlakový senzor. "Jeden kluk od nás skočil na soutěži šestkrát za sebou za nulu, tedy přesně na střed," líčí Jiroušek. V závodě se skáče desetkrát, podobá se to sportovní střelbě. I tam znamená milimetrová odchylka průšvih. "Taky s padákem zacházíme podobně jako střelci se zbraní. Rozešijeme ho, hrajeme si s úhly, se šňůrami. Každý nástroj je unikátní, aby sedl na míru," popisuje Jiroušek.
Já jsem rád, že s padákem nemusím dělat nic. Na zádech ho má můj "průvodce"Wantula, který mě ujišťuje: "Nemůžeš nic pokazit." Což o to, strach z nehody nemám. I když mi neunikla zpráva o nedávné smrtelné tragédii u Mladé Boleslavi. "To bylo poprvé, co se u nás někdo zabil na tandemu. Byla to obrovská smůla, která se stane v jednom případě z milionu," uklidňuje mě Jiroušek.
Ze srdečného padesátníka Wantuly vyzařuje klid. Navíc má za sebou přes 13 tisíc seskoků a pořád žije. Nepředpokládám, že se to změní zrovna se mnou. Tak z čeho se mi klepou kolena? Když z obstarožního dvouplošníku "Anduly" vyskakují trénující borci Dukly, připne si mě Wantula přezkou. "Abys mi neutekl," usměje se.
Stejně bych to nesvedl. Když se mám postavit, aby můj strážce provedl poslední úpravy na výstroji a napevno mě připoutal k sobě, málem to nedokážu. Tohle jsem ještě nezažil, jako by mi nohy zarostly do paluby. Ten pohled z okénka na krajinu pod námi už mi nepřipadá malebný, spíš děsivý.
Ne, nesvírá mě strach z nehody, spíš bázeň z neznámého. Dokážu odhadnout, jaký bude den v práci. Jak bude vypadat zápas mého oblíbeného týmu. Ale co se mnou udělá let? Za chvíli to poznám, jdeme na to.
Honza, jak se mi Wantula představil, mi opakuje pokyny, které mi řekl na zemi. "Pomalým krokem dojdeme ke dveřím. Pak dej ruce na prsa a chyť se popruhů. Polož se dozadu. Nohy k sobě a nadzvedni je dozadu." Pak se ještě ujistí: "Všechno v pořádku?"
Zvedám palec, skáčeme
V životě už mi bylo líp. Přesto zvedám palec nahoru a pomalu se soukáme ke dveřím. Zvenku to příjemně chladí. Ale to je tak jediné, co mě tam teď zrovna láká. Je chvíli před polednem, na zemi je příjemných pětadvacet stupňů, tady nahoře tak deset. Na sobě mám kraťasy a tričko, kombinéza nebyla potřeba.
Zato borci, co akrobacii trénují, vypadají v těsných úborech s helmami trochu jako mimozemšťané. "Kombinézy jsou ze stejného materiálu, jaký používají rychlostní lyžaři. Je třeba rychle nabrat co největší rychlost, aspoň 300 kilometrů v hodině, aby se daly provádět předepsané prvky," vysvětluje Jiroušek.
Při akrobacii parašutisté při volném pádu dělají kotrmelce a různě se otáčejí. "Při takové rychlosti je obrovský tlak, není prostor pro chybu. Pak to může třeba vyhodit rameno. A taky je to záhul na fyzičku, takových skoků se dá udělat osm denně, víc ne," povídá Jiroušek.
Zato skoků na přesnost zvládne denně až patnáct. Jeho roční účet činí asi 500 seskoků. V zimě neskáče, ale chodí do posilovny a provádí další fyzickou přípravu.
Být špičkovým parašutistou je práce na plný úvazek. "Jsme jediný neolympijský sport v Dukle. A to jen díky tomu, že pravidelně vozíme medaile z velkých akcí," sděluje současný mistr světa. "Ale když jsem ten titul získal, nic moc se pro mě nezměnilo. Zvýšil se mi plat o dva tisíce a prémie jsem měl stejné jako moje přítelkyně v bance, a to tam dělá první rok," usměje se Jiroušek.
Hrůzu brzy střídá euforie
Zpátky do vzduchu. Stojím u dveří, hledím do prázdna pod sebou, po těle mě mrazí a v uších mi zní rada ještě ze země: "Stihni si to užít, bude to trvat jen chvilku." Tohle si mám užít? Spíš přežít, napadne mě. Zavřu oči... Ne, když už jsem tady, přece se nepřipravím o ten zážitek. "Ruce na popruhy, zvedni nohy," zní za mnou.
Už je to tady. Padáme... A první okamžik je hrozný. Trhne to se mnou dolů, srdce mi poskočí, v břiše mi škubne. Hrůza, volný pád má trvat půl minuty, to přece nemůžu zvládnout. Jenže než se stihnu pořádně leknout, všechno se to nějak "usadí". Ani ne po vteřině hrůzy mě zalije euforie.
Nezdá se mi to? Já snad nepadám, ale letím! Honza mi roztáhne ruce, po kterých mě hladí vzduch. Ten mi šlehá i do tváře, do nohou, všude. Letíme rychlostí zhruba 200 kilometrů v hodině. Cítím se, jako bych nevážil ani gram. V hlavě nic, jen pocit blaženosti.
Myslel jsem, že volný pád bude ta nejhorší část letu. Teď si přeju, aby nikdy neskončil. Jenže za chvíli to škubne a nad námi se otevře padák. "Jaký to bylo?" zní za mnou otázka. Co mám říct? Jsem novinář, ale nemám slov. "Nádhera," vysypu ze sebe. Ale to je zatraceně slabé slovo.
Teď visíme ve vzduchu a Honza mi pomáhá upravit popruhy, aby se mi pohodlně sedělo. Připadám si jako král. "Vidíš, takhle my si tady blbneme ve vzduchu a říkáme tomu práce," směje se ve vzduchu můj parťák.
Ale je jasné, že jenom práce to být nemůže. "No, když skáču dva týdny v kuse, tak už jdu někdy na letiště jako do zaměstnání a ani se mi moc nechce," vypráví Jiroušek. "Ale pak přijedeme na závody, kde se skáče třeba mezi horami, a je to krása. Po stadionech bych asi jezdit nemohl, ale tím, že skáčeme v přírodě, je to pořád zážitek."
Jirouškovi je třicet a skáče odmala: "Skákali oba mí rodiče, takže jsem k tomu měl kousek." Já skáču poprvé a od Honzy dostávám do rukou řízení. Jsme kilometr a půl nad zemí a já zkouším škubnout doprava. Zatáčíme doprava. "A teď zkus prudce doleva." Sláva, jde to i doleva.
Vesele si manévruju, ale nesmím to přehánět. Prudké zatáčky nedělají úplně dobře mému žaludku. Takže zvolním a řídím se dalším pokynem: "Relaxuj." Klesáme hezky pozvolna, a tak se můžu kochat.
Zase spoutaný pozemšťan
Půl kilometru nad zemí předávám řízení. "Ty zatáčky ti nedělaly problém?" Statečně odpovídám: "Ne, v pohodě." Chyba, lhát se nemá. Honza vesele roztáčí padák do piruety a mně se dělá špatně. Proklínám sám sebe, že jsem si hrál na hrdinu... Ale země už je naštěstí blízko.
Jaké bude přistání? Obavy nejsou na místě, je to ta nejlehčí věc vůbec. Jenom zvednu nohy a Honza dosedá s námi oběma do trávy. Konečně mě osvobozuje země. Moment, vážně osvobozuje? Spíš naopak. Už nejsem svobodný "skywalker", ale zase jen obyčejný, spoutaný pozemšťan.
Sedím v trávě a chvíli nemůžu stát. Trochu ještě cítím cukání v břiše, ale fyzicky jsem v pohodě. Zato emočně jsem úplně vyčerpaný. Těžko vstřebávám ty dojmy. Neskutečné, zázračné. "Tak co, jaký to bylo?" zní znovu otázka. "Super, díky!" Na víc se nezmůžu.
Ale z mé tváře to musí jít snadno vyčíst: vždyť jsem se ocitl v nebi. Honza se usmívá, mé nadšení hřeje i jeho. Vybavuju si předchozí slova Libora Jirouška k jeho vztahu ke skákání: "Nedávno jsme se bavili s klukama, co bychom dělali, kdybychom našli balík peněz. A shodli jsme se, že pořád to samé. I kdybych měl čtyřicet milionů, budu pořád skákat jako doteď. Jen bych asi tolik neprožíval svého šéfa," zasmál se Jiroušek.
Dá se říct, že teď už ta slova chápu. Ještě hodiny po letu se celý chvěju. Teď už ne bázní jako předtím tam nahoře. Ale nad tím zážitkem, který mi zůstane do konce života.
