Iva Straková si pomohla deckou vína, Hamáčková dvěma pivy. Vrhači si prostě povídali. "Blížící se kvalifikace zatočí vždycky s každým. I s Honzou Železným," říká šéftrenér Václav Fišer.
"Někdo se naučí stresové situace využít a nabudit se z nich do bojového stavu. Jinému změknou kolena." Často takový proces trvá řadu let, pomáhají psychologové či autogenní tréninky, o nichž by mohla vyprávět Šárka Kašpárková.
Fišer připomíná někdejšího svěřence, dálkaře Leitnera. "Od roku 1978 uměl osm metrů. Ale přijel na velký závod a zametal vzadu. Teprve v roce 1982 se to zlomilo.
Byl bronzový na Evropě a rázem si jezdil pro finále." Ráno v den kvalifikace vyzařoval z Melicha i Stehlíka klid. Zkušený koulař zvolil taktiku sebevědomého muže.
"Šel jsem do kruhu s tím, že mám formu a nemůžu nepostoupit, stačí odházet na půl plynu. Nikdy dřív jsem takový pocit neměl." Závod mu uštědřil tvrdou lekci. Selhal, zaostal víc než metr za svým letošním maximem.
Fišer se mnohem víc obával o debutanta Melicha. "Musel mít oči jako pingpongové míčky. Poprvé v životě viděl 28 kladivářů pohromadě. Při rozcvičení to posílali jakoby nic k 78 metrům a on koukal jako jelen.
Potom vkročil na hlavní stadion, tam byla obrovská klec, na kterou není z Ruzyně zvyklý, 50 tisíc lidí v hledišti a mexické vlny." Melich si pro sebe opakoval: Jsem nováček, nemám co ztratit.
"Kdyby to nevyšlo, řekl bych, že šlo o moje první mistrovství světa," povídal později. Málem postoupil, skončil čtrnáctý. "Klobouk dolů," prohlásil Fišer.
Straková a Hamáčková si vysloužily finálové klání. Budou v noci před ním ještě neklidnější? "Ne," ujistila tyčkařka. "Pokaždé bývám před kvalifikací napjatější než před finále. Teď už totiž vím, že nemusím šetřit síly a že jsem porazila dvě třetiny startovního pole.
Kvalifikace je zlá. Finále je za odměnu." Straková se přesto chystala: "Pro jistotu si tentokrát dám na spaní dvě decky vína."
