Z postele vyrazil rovnou na snídani. Moc toho ale nepojedl. "Když mám nervy, tak to moc nejde." V osm ráno vyrážel s českou výpravou na trať.
O hodinu později už trénoval na okruhu, chvíli i na trenažéru a okolních silnicích. Od 11 ho čekal mistrovský závod. Přijde nějaký rituál? "Ne, to ne. Já na to nejsem," tvrdil.
Až po chvíli trochu stydlivě dodal: "No, snad jen, že večer před závodem vždycky spím v teplákách, aby mi nebyla zima a měl jsem nohy v teple." V poledne se mu už houpala na krku bronzová medaile.
Pak rychle na tiskovou konferenci, dopingovou kontrolu, vysprchovat se a převléknout. Za chvíli už se Lubomír Petruš procházel po areálu Le Bandie, kde cyklokrosaři závodili, v bílých kalhotách a ve světlé mikině s kapucí.
Medaili měl schovanou pod ní, jen pruhovaná stužka napovídala, že cenný kov mu stále visel na krku. Od půl třetí pak sledoval starší kolegy v kategorii do 23 let. Fandil u nejtěžšího výběhu na trati.
"Za rok s nima snad pojedu, tedy doufám. A těším se," poznamenal rodák z Vrbna pod Pradědem. Okolo páté s ostatními českými cyklokrosaři odjížděl do dvacet kilometrů vzdáleného městečka Montebelluna, kde výprava bydlela.
Už se těšil na večeři. Od rána měl jen jeden energetický gel. V sedm večer se dočkal pořádného jídla. "Byl to nějaký steak a dal jsem si i sladký dezert." Ještě si vyslechl hodnocení od trenérů. "Byli spokojení."
A pak s kamarády vyrazili na oslavu. "Šli jsme kousíček od hotelu a trochu slavili," prozradil. Tam pak poprvé sundal z krku medaili.
"Já ji ani nesundal, spadla mi na zem, protože se přetrhla stuha. Tak jsem ji schoval radši do kapsy." Spát šel kolem druhé hodiny v noci. Jako třetí nejlepší juniorský cyklokrosař na světě.
