Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Hykové se o aténské olympiádě zdává

28 2004
Plzeň, Aš - Před rokem si při silvestrovském přípitku přála štěstí, zdraví, střeleckou formu a úspěch u maturitních zkoušek, letos si Lenka Hyková přiťukne šampaňským na pokračování povedeného životního příběhu. "Bylo by hezké, kdyby byl příští rok tak fantastický jako ten letošní," zasní se stříbrná medailistka z olympiády v Aténách.

Jaký byl váš rok 2004?
Od února se mi střelecky vedlo jako nikdy. Dařilo se mi ve Světových pohárech, mám zlato z juniorského mistrovství Evropy v Mnichově. Ta medaile pak ve stínu olympiády úplně zapadla, vůbec se o ní nemluví.
A zvládla jsem maturitu.

A je něco, co vám rok 2004 vzal?
Jo. Veliký kýbl nervů. A trochu soukromí. Lidi mě poznávají nejen v Aši, ale i v Chebu, všichni ví, kde jsem byla u kadeřnice. Ale chudák Šebrle, ten je na tom úplně jinak. No, stěžuji si, ale ve skutečnosti se mi to líbí.

Když jste před olympiádou cítila formu, cítila jste se na konkrétní výsledek?
Umístění v takové konkurenci nemůžete plánovat, je to tam nabouchané v desetinách. Proto jsem do Atén jela s tím, abych to tam co nejmíň pokakala. Já to jinak říct neumím (smích).

Nenapadlo vás někdy, že jste neměla daleko ani ke zlatu?
Vyhrála Bulharka Grozněva a té jsem to moc přála. Je z nás nejlepší. Kdybych snad vyhrála já, asi bych to vůči ní brala jako určitou nespravedlnost.

Zdálo se vám o olympijském závodě?
Taky, a několikrát. A nedávno jsem měla sen, že chce někdo koupit moji zbraň. Brrr!

Měla jste vůbec po Aténách dovolenou?
Klasickou dovolenou ne, trénuje se pořád. Letní sezona končí v září, zimní začíná na přelomu října a listopadu. Ale jsme skvělá parta na střelnici v Plzni, tam se cítím jako na dovolené.

Střelci při závodě nehnou ani koutkem rtů, ale jsou opravdu tak klidní? Dávají někdy průchod emocím?
Už se mi to taky stalo. Přistihla jsem se při závodě, že potichoučku nadávám. Jen tak si pro sebe šeptám, ale závodnice vedle neměla tlumiče a musela odložit ránu. To jsem se lekla, a pak jsem se styděla (smích).

A když nejde o závody? To si zanadáváte nahlas?
Spíš mi někdy bylo do breku. A brečela jsem, když jsem hodně trénovala, ale rány lítaly někam vedle. Strašně mě štvalo, že nevím proč. Ale pak jsem si vzpomněla, že mi tři měsíce předtím spadl kufr se zbraní a my až po té době přišli na to, že jsou rozbitý mířidla.

Už jste zmínila silvestrovské přání, ale máte i nějaké životní?
Chtěla bych život žít, ne přežívat. Mám moc ráda citáty, třeba Dante Aligieri řekl: Nezapomeňte, že tento den už nikdy nevzejde.

Autoři:






Najdete na iDNES.cz



mobilní verze