"Zítra v půl osmé ráno jdu na to," plánovala včera.
Přesuňme se do sobotního rána. Jak vám bude, až vlezete do vody a před vámi bude jen pusté moře a téměř sedmdesátikilometrová štreka?
Netuším. Ale první pravidlo zní: neřešit to v kilometrech. Můžu plavat osmnáct, dvacet hodin... Řekněme den. A to přeci není tak moc. Den prostě ve vodě musím vydržet.
Mně se to zdá dost. Napadne vás za tu dobu třeba vtip nebo písnička, kterou si v duchu zazpíváte?
Ideální je nemyslet, mít čistou hlavu. Člověk se musí soustředit na nádechy, soustředit se na loď, aby se nedostal pod ni. Když začínáte myslet, znamená to jediné...
A to?
Brzy vám dojdou síly. Ale při závodech je to jiné, tam je čas pokecat.
O čem?
Před měsícem při Světovém poháru v Londýně jsme se s jednou závodnicí zastavily, nechaly si uplavat balík a vykládaly, jak hrozné jsou vlny. Jindy přijdou na řadu vtipy.
Připomíná mi to cyklistiku. I tam se jezdci v balíku někdy baví.
Ono má dálkové plavání s cyklistikou dost společného. Taky trvá pět šest hodin, je tam občerstvení...
Cyklisté také během etapy někdy potřebují na záchod. Co vy?
Furt! Loni na La Manche patnáctkrát. Doplňujete tekutiny, pokožkou vstřebáváte vodu. Ale pozor, vyčurat se ve vodě, když makáte, není lehké. Musíte povolit svaly, uvolnit se. To mi nikdy nešlo a já na to dojížděla.
Vyšlo:Veslování Mirka Knapková Vyjde:Jachting Lenka Šmídová |
A teď?
Už to umím.
Kolikrát si během závodu loknete?
Málo. Hodně málo. V 95 procentech se nenapijete. Ale pokud se to stane, tak máte se sebou co dělat.
Jak to?
Jste třeba uprostřed balíku, všude kolem vás se to mele. Dostáváte rány loktem, a když se zakuckáte, můžete hodně ztratit.
Slyšel jsem, že plavci ve vodě dostávají mořskou nemoc. Je to ta stejná, jako má člověk na lodi?
Je jiná. Není to o tom, že by se s vámi všechno houpalo. Ale my nemáme žádný bod, na který se můžeme dívat. Oči vám proto jezdí po lodi, která se hýbe, a z toho se vám chce zvracet. V tu chvíli je mi všechno jedno, je mi zle a radši bych umřela, jen aby mi bylo dobře.
Vraťme se k La Manche. Čím to, že časy žen se moc neliší od mužských?
Plavání je prostě vyrovnanější. Vidím to i na Světovém poháru. Tam startujeme s chlapama zároveň a držíme se jich třeba pět hodin. Teda vlastně naopak, oni se drží nás! Vyvážej se. My rubeme a oni se flákaj. A nejhorší je, že za to mají dvojnásobné prachy. To mi připadá na dnešní dobu hodně ujeté.
Dotazník1. Na jaké módě „ujíždím"? 2. Můj mužský idol? 3. Můj nejčastější hřích? 4. Moje ženská hrdinka? 5. Co neumím uvařit? 6. Domácí práce, kterou nesnáším? 7. Vlastnost, kterou nesmí postrádat můj životní partner? 8. Ve které době bych chtěla žít? 9. Je žena krkem, který otáčí hlavou, nebo muž pánem tvorstva? 10. Co obdivuju na mužích? |
Tak se zkuste vzbouřit jako tenistky.
Už jsme to zkoušely. Ale pak to krachlo, některé vyměkly. Škoda.
Zažila jste někdy diskriminaci pohlaví i v normální životě?
Ne. Buďte v klidu.
Je léto. Má v něm profesionální plavkyně večer chuť si zajít jen tak se "vyčvachtat"?
Často. Dám si kiláček, užívám si vody. Já bych jela klidně na dovolenou k moři.
Na pláže plné lidí...
Ale já jim uplavu, dostanu se tam, kde nikdo není. Vidím spoustu krásných míst, zátoky v okruhu dvaceti kilometrů. Třeba v Egyptě se kamarádka jezdila za 40 euro lodí potápět. Já tam těch 10 kilometrů doplavala. Potápěla se taky a ušetřila.
To nemáte sama v moři strach?
Neřeším to. Strach jsem měla, ale jednoho dne jsem pochopila, že ho mít nemůžu. Prostě jsem se smířila s eventuální smrtí, řekla si, že se to stává. Před dvěma roky jsem byla sama měsíc v Thajsku. Jednou jsem plavala a přišla bouřka, házela mě na útesy. Jindy jsem zase potkala žraloky, barakudy...
Žraloky?
Ano. Jednou kolem nás plavali i na mistrovství světa. Byli malí. Musíte zůstat v klidu, žralok ucítí, že nemáte strach, a nechá vás.
Vy jste hodně samostatná žena, že?
To každý sportovec, který dělá sport od dětství. Máte jiné uvažování, směřuje vás jinam, učí vás o sobě přemýšlet.
Myslíte, že tuhle vlastnost mají jenom sportovci?
Připadá mi, že ano. Když se bavím s nesportovci, tak se mi zdá, že jsou o třicet let zaostalí.
Prý píšete o tom svém životě knihu?
Ano. Je to o pohledu na život, o poznání života sportovce. Názor na lidi, které jsem potkala.
Co vás vedlo k tomu napsat autobiografii?
Mám na internetu svůj životopis, v češtině i v angličtině. Odkaz na něj se objevil na Jágrových stránkách v Americe a začaly mi chodit maily od lidí, kteří mi fandili. Třeba i od nemocných holčiček, kterým to dodalo víru. Já si ani neuvědomila, že bych mohla mít takový vliv. Ale přiznám se, že jsem na knížku dlouho nesáhla.
Možná se proslavíte také jako herečka, máte hrát v seriálu Vodáci.
Jednou zazvonil telefon a volal mi režisér, abych přijela do Prahy na casting. Na něm mi dali pár vět, ani neřekli, co mám hrát, a já vedla dialog s Lukášem Vaculíkem. Byl úžasnej... A najednou řekli, že mě berou.
Co budete hrát?
Ani nevím. Ale ve scénáři jsem četla: Krásná Amazonka, sestra Schwarzeneggera, vychází z lesa... A to mám být asi já... Asi na to mám postavu.
Když mluvíte o postavě, vy jste chtěla kvůli La Manche přibrat. Jaké to je, když žena touží mít kila navíc?
Neomezujete se... A jíte hodně sacharidů, ořechy a podobně.
Já myslel, že jíte schválně v deset večer...
To dělám normálně. V noci sním půlku čokolády a vybílím ledničku.
Díky plavání jste se na chvíli stala modelkou, teď i herečkou. Co vám naopak plavání vzalo?
Iluze.
O čem?
Že to není tak, že dobro vítězí nad zlem.
Chcete říct, že vyhrává zlo?
Nepitvejme to. Každý si v tom musí najít jádro sám.
 NEZDOLNÁ PLAVKYNĚ. Yvettě Hlaváčové nestačil La Manche jednou, nyní chce plavat tam i zpět. |
