Na počátku 20. století Paříž - Roubaix vzkvétá. Statisíce diváků obklopují trať, když si Charles Crupelandt jede pro titul z ročníku 1914.
Jenže deset týdnů poté je v Sarajevu spáchán atentát na arcivévodu Ferdinanda. Začíná Velká válka. Na jejím konci je Francie ochromena. Ze 40 milionů obyvatel 8,4 milionu narukovalo a více než 6 milionů zahynulo. Silnice na severu země jsou vybombardovány. Všeho se nedostává.
Přesto se svět zároveň nadechuje k lepším časům a chce řešit jiné problémy. Vzniká slavná architektonická škola Bauhaus. Vzducholoď R34 uskutečňuje první úspěšný přelet Atlantiku. Vyrábějí první typ Kaplanovy turbíny. A... ach ano, ve Spojených státech oficiálně zavádějí prohibici.
Henri Desgrange, ředitel Tour, prohlašuje: „Francie se chce zase bavit.“ Na jaře 1919, pouhých pět měsíců po konci války, je odhodlán obnovit Paříž - Roubaix.
Jenže půjde to?
Desgrange vysílá na průzkumnou cestu slavného francouzského cyklistu Eugena Christopha v doprovodu reportéra Victora Breyera. Ten do listu L’Auto píše: „Ocitli jsme se uprostřed bojiště. Každý čtvereční metr země byl válkou přeoraný vzhůru nohama, kolem zely krátery, jeden vedle druhého. Silnice zmizely pod blátem, v němž ležely zčernalé pahýly stromů. Ze vzduchu byl cítit pach rozpadu a smrti ze zápachu odpadních vod i hnijících těl hospodářských zvířat. Jedinými věcmi vyčnívajícími nad zem byly často jen kříže se stužkami v modré, bílé a červené.“
Tehdy se rodí přezdívka závodu: Peklo severu.
Breyer přesto prohlásí: „Paříž - Roubaix bude.“
Stalo se před letyHistorický seriál sportovní redakce iDNES.cz Všechny díly seriálu najdete přehledně ZDE. |
Ano, nebudeme moci jet přes zcela zničené město Arras, ani přes zaminované pole u Bethune. Nebude ani cíl na velodromu v Roubaix, který Němci za války rozebírali na palivové dříví, proto cíl přesuneme na Avenue des Villas. Ale pojede se. Desgrange určí termín na Velikonoční neděli 1919.
Mnohé hvězdy na startu být nemohou. V armádě zahynuli šampioni Octave Lapize a François Faber i desítky dalších cyklistů. Dalším válečná zranění znemožňují nastoupit. A poslednímu vítězi Crupelandtovi zakáží závodit.
Za války sice Crupelandta vyznamenali za hrdinství válečným křížem, ale pak ho pro změnu zatkli za krádež automobilových baterií. Francouzský cyklistický svaz mu proto odmítá obnovit licenci.
„Je to komplot mých soupeřů,“ marně se vzteká.
Francouzští výrobci kol museli za války místo cyklistických rámů vyrábět hlavně zbraně. Teď jim chybí materiál, zaměstnanci i finance na to, aby si nadále vydržovali cyklistické týmy. Nejvýznamnější výrobci, mezi nimi Peugeot, Alcyon či Automoto, tudíž sdruží své materiální i personální síly a vytvoří společnou stáj La Sportive.
Nejlepší jezdci jako Eugene Christophe nebo rebel Henri Pélissier pobírají od tohoto konsorcia měsíční mzdu až 300 franků, dvojnásobek tehdejší průměrné mzdy. Před válkou si sice cyklistikou vydělali podstatně víc, ale stále je to skvělý příjem v době, kdy tolik lidí nemá nic.
Na startu uctí minutou ticha památku padlých. Pak už se 77 startujících (z nichž 25 závod dokončí) vydává na 280 kilometrů pouti „peklem“.
„Tento závod je oslavou vzkříšení země,“ píše Desgrange.
PŘES ROZBOMBARDOVANOU ZEMI. Na trati prvního poválečného Paříž - Roubaix v roce 1919.
Je chladno, prší. Mnozí jezdci neměli po válce možnost opět zahájit kvalitní trénink, peloton i proto dlouho šlape pomalu a pohromadě, než belgický šampion Tour Philippe Thys navýší tempo. Po dvou stovkách kilometrů uniká společně s Henri Pélissierem.
Najednou je na trati zastaví spuštěné závory. Čekají na příjezd vlaku. Konečně je tady. A zastavuje... přímo na přejezdu.
Zezadu je mezitím dostihuje Honoré Barthélémy.
„Vždyť nás za chvíli dojedou všichni!“ rozčilí se Pélissier.
Vzpomene si, jak na závodě Kolem Flander přelézal přes trať Henri van Leeberghe, hodí si kolo na ramena, přeskočí šraňky, vleze dveřmi do nejbližšího vozu vlaku, projde jím, vyjde na druhé straně, seskočí a šlape dál.
Thys a Barthélémy učiní totéž. Těsně předtím, než se lokomotiva znovu rozjíždí.
No es una compañía ciclista atravesando una localidad en ruinas en la Picardía francesa. Es la París-Roubaix de 1919. https://t.co/Dp9yHt3Fwr
Společně se po více než 12 hodinách v sedle utkávají o vítězství. Ostrozraký Pélissier spatří cílový transparent dříve než ostatní, akceleruje a oba protivníci na jeho útok nedokážou odpovědět.
„Nedokonalé vítězství,“ prohlásí nicméně věčně nespokojený Pélissier. „Chtěl jsem, abychom obsadili první dvě místa s bratrem Francisem.“
Vzhledem k mizernému stavu silnice i špatné poválečné kondici triumfoval průměrnou rychlostí 23 km/h. Což je o sedm kilometrů horší průměr než Crupelandta v roce 1914 a dokonce o deset horší než Fabera v roce 1913.
Nenecháme se okrádat
Ještě i před ročníkem 1921 je většina nejlepších jezdců sdružena pod záštitou velkostáje La Sportive, ale Henri Pélissier odmítá s manažerem týmu Alphonsem Baugém podepsat prodloužení kontraktu na další dva roky. „Okrádáte nás,“ vmete mu do tváře.
Bývalý jezdec J. B. Louvet, jenž se dal na výrobu kol, právě shání jezdce do svého vlastního týmu. „Vyhrajeme pro vás s bratrem Paříž - Roubaix,“ sdělí mu Henri Pélissier. Plácnou si, nicméně Louvet je skeptický a tvrdí: „Baugé dá všem svým jezdcům pokyn, aby jeli proti vám, zvítězit bude přetěžké.“
Pélissier na startu bratru Francisovi řekne: „Zaútočíme v Doullense. Zrychlím, ty se vydáš za mnou a v Arras uvidíme, kdo s námi zůstane.“
RETRO: Peklo v čase pekla. Když vítězi nevěřili, že vyhrál Paříž-Roubaix |
Udrží se s nimi jen pět dalších cyklistů. Po další akceleraci zbývá poslední protivník, bývalý belgický řezník René Vermandel. Marně se ho pokoušejí setřást. Na krátkém stoupání před cílem Henri zase útočí, Francis zablokuje Belgičana - a pak se mu pokusí ujet i on. Jenže jak Francis, tak Vermandel píchnou a zdrží se opravou.
Henri Pélissier triumfuje, Francis přijíždí se ztrátou 40 sekund druhý. Přesto i tentokrát Henri brblá: „Mým plánem bylo, že s bratrem pojedeme poslední metry ve vzájemném objetí.“
Když to uslyší rozhodčí, zpraží ho: „Měl byste být vděčný za ten bratrův defekt. Pokud byste proťali cíl a objímali se při tom za ramena, diskvalifikovali bychom vás za poskytnutí nepovolené pomoci během závodu. Taková jsou pravidla.“
Za cílem Paříž - Roubaix 1921: bratři Henri a Francis Pélissierové triumfují:
'Riding on dynamite'
1921: a fraternal feeling to #ParisRoubaix, won by Henri Pélissier ahead of his brother Francis – both fuelled by substances from cocaine to chloroform.
The only siblings ever to do a 1-2 on a Monument podium.
Re-Cycle S2, Ep5: https://t.co/qKayWsVm7m https://t.co/wkur4Ea8Ct
Desgrange tehdy do listu L’Auto píše: „Čistokrevný triumf, nejlepší muž vyhrál.“ Ve skutečnosti však rebelujícího a arogantního Pélissiera nesnáší. Dokonce dává svým nejbližším spolupracovníkům z listu pokyn: „Ten chlap mě rozčiluje. Už nikdy více nesmí být jeho jméno vytištěno v záhlaví mých novin.“
Zastřelen v sebeobraně
Odkud se kontroverzní velikán Henri Pélissier vzal?
Jeho rodiče vedli v Auteuil poslední dobytčí statek v Paříži. Tísnily se tam dva tucty krav, které nikdy nepoznaly, co je čistý vzduch. Se třemi bratry měl malý Henri rodičům pomáhat, jenže on si postavil hlavu. Začal závodit na kole.
„Kolo je ďábel,“ rozčílil se otec a v šestnácti ho vyhodil z domu. Ve dvaceti se stal Henri profesionálem a postupně – snad otci navzdory – k cyklistice přitáhl i své dva bratry Francise a Charlese.
Bože, ale tak hubený byl. Říkali mu Ficelle, podle názvu nejtenčího bochníku chleba. Přitom, světe div se, ten protivný kluk byl zároveň tak silný.
In the 1913 our de France riders used a fixed gear on the 470km stage from Brest to La Rochelle. The stage was won by Henri Pelissier (Fra) https://t.co/j4uzmHuCJ0
Při debutu na Tour vyhrál v roce 1914 tři etapy a skončil celkově druhý.
„Já jsem plnokrevník. Ti ostatní jsou jen tažní koně,“ prohlašuje po válce po triumfu na Roubaix. Visačky potížisty se už nezbaví. S Desgrangem se věčně hádá, protestuje kvůli všemu, demonstrativně odstupuje z Tour.
„Ani to jídlo, co nám dávají, nestojí za nic,“ hartusí horkokrevný Henri a křičí na Desgrange. Ředitel Tour o něm píše: „Má jen malý mozeček.“ Rodí se válka dvou osobností, jež potrvá léta. Diktátor Desgrange versus nezvladatelný talent, jenž není schopný kontrolovat své emoce.
Pélissier zakládá cyklistické odbory, dočká se však malé podpory ze strany jezdců. Ani někteří Francouzi do nich nevstupují, o cizincích nemluvě. Kdo by chtěl být spojován s mužem neoblíbeným u sponzorů a organizátorů po celé Evropě?
Svého vlastního sponzora Henri Pélissier nutí, aby mu platil víc. Když sponzor odmítne, strhne si jeho loga.
Tour v roce 1920 vzdal kvůli špatnému počasí, což Desgrange okomentoval: „Je paličatý a arogantní. Neumí trpět. Nikdy Tour nevyhraje.“
Omyl. Pan ředitel bude muset v budoucnu spolknout svá slova.
V letech 1921 a 1922 zhrzený Pélissier Tour ignoruje. Desgrange si uvědomí, že jeho návrat by zvýšil zájem diváků i sponzorů, ale odmítá se mu omluvit. Proto vymyslí úskok. Na stránkách L´Auto tvrdí: „Henri Pélissier je příliš starý na to, aby vydržel a vyhrál Tour. Proto už v ní nikdy nebude startovat.“
Článek má stejný efekt, jako když před býkem zamáváte červeným hadrem. Odpověď je takřka okamžitá. Téhož dne ješitný 34letý Pélissier oznamuje: „Pojedu příští ročník.“
Jede ho parádně. Pod průsmykem Izoard ujíždí a drápe se sám na horu. V Brianconu vítězí a bere si žlutý dres. V následující etapě přes Galibier bratři Pélissierovi nechávají všechny soky daleko za sebou. Po sedmi belgických triumfech má francouzská Tour opět francouzského šampiona. Náklad L´Auto narůstá v průběhu závodu na takřka půl milionu výtisků a ráno po Pélissierově korunovaci jich je dokonce milion.
V létě 1924 namísto obhajoby titulu na protest vůči chování organizátorů opět odstupuje.
Ve skandálním interview, které vstoupí do dějin, vzápětí novináři Albertu Londresovi z Le Petit Parisien vykládá: „Ráno v Cherbourgu za mnou přišel funkcionář závodu a beze slova mi sundal triko, aby zjistil, jestli na sobě nemám dvě. Co byste řekl tomu, kdybych vám teď sundal vestu, abych zjistil, jestli je vaše košile čistá? Tak se tihle lidé chovají. Proto nezůstanu.“
„A co by se dělo, kdybyste měl dvě trička?“ chce vědět Londres.
„O tom to je. Kdybych chtěl, smím jich mít na sobě třeba patnáct. Ale nesmím odstartovat ve dvou a dojet jen v jednom.“
„Proč ne?“
„Protože takové je jejich pravidlo. Nejen že máme na trati dřít jako muly, nejraději by byli, abychom ještě zmrzli nebo se udusili. Nemáte ponětí, o čem Tour je. Tour je jako křížová cesta. S tím rozdílem, že Kristus na ní měl jen 14 zastavení. Trpíme od startu do cíle. Chcete vědět, jak se s tím vypořádáme? Počkejte...“
Z brašny vytáhne dvě ampulky. „Tohle je kokain pro naše oči a tohle chloroform pro naše dásně.“
Desgrange reaguje na jejich interview novým restriktivním pravidlem: Každý cyklista, který svými výroky poškodí image Tour, bude napříště vyloučen.
Svoji poslední Tour v roce 1925 vzdává Henri Pélissier po 5. etapě kvůli bolestem kolene. Později se stává týmovým manažerem – a stěžuje si dál. Pro Paris Soir znovu tvrdí: „Organizátoři zacházejí s cyklisty jen o něco málo lépe než s otroky.“
Pélisier's palmarès is impressive + includes:
Giro di Lombardia 1911, 1913, 1920
Milan-Sanremo 1912
Tour de France 1913 (1 stage), 1914 (3 stages), 1919 (1 stage), 1920 (2 stages), 1923 (overall + 3 stages)
Paris-Roubaix 1919, 1921
Bordeaux-Paris 1919
Paris-Tours 1922 https://t.co/rlXrAusc1S
Právě cyklistika jej přitom učinila bohatým, díky ní vlastní krásnou vilu v normanském stylu ve Fourcherolles. Ale ani tam nežije šťastně.
Snad ani nedokáže být šťastný.
První manželka Léonie si ve vztahu s Henrim zoufá a v roce 1933 se zastřelí. Podruhé se žení se svou milenkou Camille, o 20 let mladší. Doma jí opakovaně hrozí nožem. Když se 1. května 1935 opět jednou pohádají v kuchyni, vytáhne Henri nůž a pořeže jí obličej. Camille utíká do koupelny, ze zásuvky tam bere pistoli, s níž se zastřelila Léonie, a vrací se zpět do kuchyně. Manžel na ni opět zaútočí nožem. Camille pětkrát zmáčkne spoušť.
Zasahuje ho do krční tepny.
Henri Pélissier padá na zem mrtev.
„Jeho tragický konec nikoho nepřekvapil,“ píše Le Soir.
Léo Breton, prezident Francouzské cyklistické unie, na pohřbu říká: „Kvůli tomu, jak se choval, měl málo přátel. Ale byl to největší cyklista všech dob.“
Camille se u soudu obhajuje sama. „Kdybych měla peníze, opustila bych ho dávno,“ tvrdí.
Soud rozhodne: vražda v sebeobraně. Vyvázne s roční podmínkou.
