Přiznává ale, že někdy je trenéřina pořádná fuška. „Bývá to občas hodně náročné. Neříkám, že nebyly dny, že bych nejradši do haly nešel, kdy jsem byl vytočený a neměl chuť. Manželka by vám mohla vyprávět,“ tvrdí 39letý kouč. „Ale dělám to celý život. Jsem v naší hale od doby, kdy ji postavili.“
Přerod z hráče v trenéra zvládl a problém neměl ani s tím, že se stal nadřízeným bývalých spoluhráčů. „Myslím, že s lidmi dokážu solidně vycházet. Ať je jim třicet nebo padesát. Já když přišel jako zobák a hráli se mnou chlapi, kteří nastupovali ještě s mým tátou, taky mě vzali.“
S komunikací Berka nemá problém. „Někdy je lepší, když se to řekne syrovou řečí než nějakým mentorováním.“
Jako kouč má hlavu zatíženou víc, než když sám hrál. Ještě stále řeší, jak novou roli uchopit. „Když se soustředím moc, v zápase nejsem. Když se nesoustředím, nic z toho nemám. Musím emoce namíchat. Někdy potřebuju kluky nahecovat. Já nikdy nedával emoce výrazně najevo, teď občas musím. Je to jediné, jak jim z lavičky můžu pomoct.“
Kádr Lovců omladily další naděje. „Nejhorší je, když nejde něco, co umíme. Opakujete to dokola, hráč to odkýve a za minutu je to jinak, což mě dopálí. Ale jak říkal můj strejda: Neřvi na ně, když jsi je to nenaučil. Musím pracovat tak, abych na ně křičet nemusel.“
