Nejlepší česká gymnastka posledních let, čtvrtá z mistrovství světa 2001, nejprve skončila po olympiádě v Aténách a dala se na atletiku. Jenže přestup nevyšel a Komrsková se vrátila. S gymnastikou sekla znovu loni, pracovala poté jako manažerka v síti kaváren. Jenže se jí znovu zastesklo. A když se doslechla, že by se mohla účastnit finále Světového poháru, vrhla se zpátky do tréninku.
"Říkala jsem si, že by byla bomba, kdybych mohla skočit rovnou zpátky nahoru, jet na takovou soutěž," říká pětadvacetiletá Komrsková. Výsledkem je, že dnes už je zase gymnastkou na plný úvazek. A že se ve čtvrtek kvalifikovala do finále přeskoku na mistrovství Evropy v Miláně z druhého místa.
Co to pro vás znamená?
Velké překvapení. Trochu jsem doufala, že bych se do finále mohla dostat. Ale protože jsem rok necvičila, nevěděla jsem, jak na tom budou soupeřky. Myslela jsem si, že budu bojovat o osmé nebo šesté postupové místo.
A jste druhá.
Je pravda, že některé soupeřky dost pokazily, takže ve finále mohou skočit dobře. Druhé místo tedy není pro finále směrodatné, ale rozhodně mě potěšilo, protože se mi to nikdy nepovedlo.
Na co si tedy budete ve finále věřit?
Samozřejmě bych po druhém místě v kvalifikaci moc chtěla medaili. Jenže to nebude záležet jen na tom, jak skočím já, ale také na tom, jak skočí holky. Vůbec nevím, co bych mohla čekat. Ale považuju za obrovský úspěch, že jsem se hned takhle po návratu dostala do finále z perfektního místa. Chtěla bych být minimálně do pětky. A kdyby cinkla medaile, bylo by to úžasné. Ještě nikdy jsem žádnou z velkých závodů neměla.
Jak těžké bylo se po roce pauzy, během níž jste se živila jako manažerka v síti kaváren, vrátit do takové formy, abyste se mohla dostat do finále mistrovství Evropy?
Nestihla jsem se připravit na všechna čtyři nářadí, ani jsme to neplánovali, ale hodně jsem se věnovala kladině a přeskoku. Ten mi od přírody vždycky šel, narodila jsem se s tím. Lhala bych, kdybych říkala, že jsem strašně dřela. Opravdu. Člověku prvky a salta v hlavě zůstanu, akorát se musí fyzicky připravit, aby tělo bylo nachystané na zátěž. Musela jsem trochu posílit, abych měla zase nějaké svaly.
Což ovšem dost bolí, ne?
Určitě. Ovšem paradoxně to byla příjemná bolest. Ač to zní blbě, věděla jsem, že tělo sílí, že jde správným směrem.
Nepostrádáte naopak teď jako sportovkyně na plný úvazek něco z "minulého" života, kdy jste gymnastiku nedělala?
Asi ne. Ale to je logické. V práci jsem byla rok a gymnastiku dělám skoro 22 let. Mám k ní úplně jiný vztah. Přestože ji beru jako zaměstnání, nejen jako koníček, pořád mě ohromně baví. Myslím si, že mě bude provázet celým životem, už se jí nezbavím.
Berete ji teď jinak?
Neřekla bych, že jinak než před rokem. Ale určitě ji beru jinak, než když mi bylo 16 nebo 17 let. To pro mě tréninky byly nutné zlo. Závody mě ohromně bavily, brala jsem gymnastiku vážně, ale zároveň jsem se kolikrát nebyla schopná překonat a dřít na nějaké závody víc než obvykle. Teď mám hlavu jinde. Možná i proto, že jsem si zkusila pracovat a vím, že to není žádná sranda. Asi si gymnastiky víc vážím.
Jak vás teď berou holky, které jsou třeba o osm let mladší?
Ty se mi smějí.
Vážně?
Ne, naše holky si ze mě dělají srandu, co tam ještě dělám. S ostatními se ale neznáme. Většina z mých soupeřek už skončila, takže tu vídám mlaďošky, nové tváře. Moc nevědí, co jsem zač. A náhodou nevypadám zrovna na těch 25 let. Takže na mě kulí oči a prohlížejí si mě, až když se náhodou dozvědí, že mám tolik let. Ale jinak je ani nenapadne, že bych byla ta stará z České republiky.
