Biatlonoví fanoušci se o ní dozvěděli pouze z občasných příspěvků na Facebooku.
Jinak? Pusto, prázdno.
Až nyní opět promluvila.
Na středečním křtu své knihy „Jiná“, která se na pultech knihkupectví objevila minulou středu projevila svůj suchý smysl pro humor. „Když vidím všechny ty lidi, tak takhle nějak si představuju svůj pohřeb,“ zasmála se před stovkou svých příznivců.
Stálo hodně odvahy napsat takhle otevřenou knihu, ve které přiznáváte desetiletý boj s bulimií?
Poměrně dost. Bylo mi jasné, že není úplně jednoduché říkat pravdu vzhledem k tomu, že lidé kolikrát… Nevěděla jsem, jestli jsou na to lidé připravení.
Reakce fanoušků jsou zatím rozporuplné. Některým se vaše otevřenost v knize líbí, jiným ne.
Na to jsem byla připravená. Můj pohled na svět je ale víc pozitivní než negativní. Při psaní mně šlo hlavně o ty lidi, kteří třeba měli stejné problémy jako já a psali mi spoustu pozitivních e-mailů a dopisů. To nejsou stovky, ale tisíce reakcí, které mě velmi těší. Doufám, že knihou napomůžu tomu, abychom vyřešili některé další problémy a pomohli lidem, kteří to potřebují.
Gabriela Koukalová a spoluautor knihy „Jiná“ Martin Moravec.
Přesto, těch negativních reakcí je celá řada. Neříkala jste si občas, jestli to nebyla až moc upřímná zpověď?
Neříkala, byla jsem přece upřímná i sama k sobě. V knize je spousta věcí, na které vůbec nejsem pyšná a za které mě spousta lidí odsoudí. A stejný metr jsem měla na všechny ostatní, takhle jsem to cítila, byla to součást mého života. Biatlon není jen těch pár minut v cíli po dojezdu závodu, i vztahy k němu patří. Pořád jsem vděčná a beru všechno, co se stalo, z té pozitivní stránky. Prožila jsem úžasné roky u sportu, které mě někam dostaly, ale existuje bohužel i ta druhá stránka, kterou veřejnost nevidí. Ale i ta je nedílnou součástí našeho života.
Zpověď většinou bývá očistná. Byla i ve vašem případě?
Jednoznačně. Mám pocit, že jsem se vypsala ze všeho, co mám za sebou. Udělala jsem za tím pomyslnou tlustou čáru a cítím se mnohem líp. Jen doufám, že za tou čárou teď bude mnohem veselejší budoucnost a věci, které mi život zpestří.
Českým biatlonovým fanouškům jste tak trochu nabourala status modly, ke které vzhlíželi.
A i s tím jsem počítala, jenže já nechci žít pro nějaký mediální obraz, ale spíš pro to, jaká opravdu jsem. Chci dělat věci, které chci, a to mě naplňuje jako nic jiného. Vážně jsem ani na moment nezaváhala, že bych knihu neměla psát. Chápu, že lidé jsou rádi, když vidí někoho, jak vyhraje a směje se na fotce, ale řekla bych, že tohle je jen taková skořápka. Ta celistvá osobnost je složitější.
Některé dveře jste si určitými pasážemi v knize přesto zavřela.
Zavřela jsem si určitě spoustu dveří. Ale nejde mi o lidi, kteří mě odsoudí jen proto, že jsem měla nějaké problémy a vyjádřila je upřímně. Vidím to spíš tak, že jsem si možná i spoustu dveří otevřela.
V knize je i několik pasáží, kde se ne zrovna lichotivě vyjadřujete o lidech v blízkém okolí. Přemýšlela jste nad tím, že jim knihou můžete ublížit?
Ano, bylo mi jasné, že si to někteří lidé budou brát osobně. Ale měla jsem pocit že to, co jsem napsala, tak pochází ze mě. Měla jsem s těmi lidmi určitou zkušenost a na jejím základě jsem to napsala. Přece bych nemohla napsat někde úplnou pravdu a jinde jen poloviční, podle toho, jak se mi to hodí, proto jsem tam napsala všechno, včetně nelichotivých zkušeností.
Jak se mohlo stát, že nikdo v průběhu let neodhalil vaše zdravotní problémy?
Když máte podobné potíže, jste mistr v tom, jak je kamuflovat. Někdo po příjezdu hledal wifi a heslo na ni, já hledala místo, kde budu po jídle sama a nikdo mě neuvidí. Zní to hrozně, ale je to tak.
Cítíte nyní po tom všem vysvobození?
Jak se to vezme. Celkově jsem ráda, že jsem si odpočinula od biatlonu a zároveň jsem ještě radši, že se dávám zdravotně do pořádku a že jsem si odpočinula.
Vzpomínáte přes to všechno na úspěchy, kterých jste v biatlonu dosáhla? Užívala jste si je tehdy vůbec?
Rozhodně, užívala. Jsou to možná nejsilnější momenty v mém životě. Trénovala jsem s tím, že chci vyhrát a ty výhry mě nesmírně těšily. Když ale člověk chce něčeho dosáhnout, občas zapomene, že třeba balancuje na pokraji zdraví, že se pohybuje lehce za hranou a pak to nakonec dopadne tak, že nemůže uzavřít svou kariéru na olympiádě.
Co s bude s Gabrielou Koukalovou dál, až humbuk kolem knihy skončí?
Těšila jsem se na to, že až skončím se sportem, budu mí nějaký čas na odpočinek, ale bohudík jsem se nadchla pro tolik věcí, že teď všechno beru jako zpestření. Mám tolik energie, že nemusím ani chodit spát. Dostala jsem nabídky na výtvarné projekty, můžu se podílet na práci s takovým výtvarným esem jako je akademický sochař Jiří Dostál, čehož si moc vážím. Dělám tvář několika velkým značkám, k tomu rekonstruujeme byty, které dále prodáváme a do toho stavíme dům. Vůbec nemáme šanci se nudit.
To zní jako definitivní konec s biatlonem.
Momentálně si návrat nedokážu představit. Dostala jsem sice nabídku udělat si vlastní tým (Vyjádření svazu: Pokud se bude chtít vrátit, poskytneme jí veškeré podmínky, ale o samostatném týmu rozhodně nebyla řeč.), ale mám pocit, že jsem se sportem skončila. Do reprezentačního týmu by každopádně nepřipadalo v úvahu se vracet.
Takže pokud návrat, tak jedině ve stylu Slovenky Anastasie Kuzminové, která trénuje mimo slovenský tým?
Asi tak. Jinak by to vyřešit nešlo.
