Při soustředění v Anterselvě chystala své tělo na světový šampionát v Hochfilzenu, ale snažila se před ním „vyčistit“ také vlastní hlavu.
Jak to provádí? A jak to dělají jiní?
Zahráli jsme si s Gabrielou Koukalovou hru. Připomněli jsme jí koníčky největších soupeřek, ale zároveň i významných mužů jejího života.
A ona sama se rozhovořila o tom, jak si s dotyčnými činnostmi tyká, či netyká.
LAURA DAHLMEIEROVÁ, vedoucí žena Světového poháru. Koníček: horolezectví.
Gabrielo, umíte si představit, že lezete stejně jako Laura v Himálaji na šestitisícovky?
Neumím. Dřív jsem v rámci přípravy chodila lézt aspoň na stěnu, i když jsem se hrozně bála výšek. Mám závratě pomalu i na štaflích. Věřila jsem, že svou vůlí dokážu ten strach odbourat, a za pár týdnů byl skutečně nějaký výsledek znát. Ale jakmile jsem lézt přestala, zase bylo vše při starém. Neumím si představit, že bych se drápala do tak extrémních výšek jako Laura. Už ta představa je mi nepříjemná.
Navíc třeba v minus 20 stupních.
No právě, ještě ta zima do toho.
Jste zimomřivou zimní sportovkyní?
Nebývala jsem. Až letos jsem začala být hrozně zmrzlá. Pořád. Jsou minus dva stupně a já už si beru ty nejteplejší rukavice, co mám.
Na jakou nejvyšší horu jste zatím v životě vylezla?
Osobák mám z Grays Peaku v Coloradu: 4 390 metrů. Jednou na jaře jsme tam vyběhli po svých.
Vyběhli?
No, vyšli. Začínali jsme na sněhu, pak už to bylo spíš jen suťovisko. Velký zážitek. Cesta nám zabrala víc než osm hodin. Moje standardní tréninky trvají zhruba tři hodiny, takže ta túra mi připadala ukrutně dlouhá. Nohy bolely. A jak nejsem zvyklá na takové výšky, začaly mi potom otékat také ruce. Ačkoliv pohled na tu krásnou přírodu je pro mě vždycky zároveň nabíjející.
KAISA MÄKÄRÄINENOVÁ, třetí ve Světovém poháru. Koníček: pletení a háčkování.
To není vaše parketa, že?
Hm, k pletení nemám vztah. Dřív jsem vyšívala nebo jsem šila kosmetické taštičky, co jsem si pak brala na závody. Teď už ne. Ale máma hrozně moc plete a Eva Puskarčíková s Verčou Vítkovou taky. Třeba k tomu jednou taky dospěju.
Vyžaduje to hodně trpělivosti.
Přitom já jsem piplal, naprosto trpělivý člověk. Když jsem malovala takové ty tečkované obrázky, dělala jsem je spoustu hodin. Ale na tohle zatím trpělivost vážně nemám.
Mäkäräinenová zároveň studuje na pedagogické fakultě matematiku a fyziku.
Ježíš, to jsem nevěděla. Ale řekla bych to do ní. To k ní vážně sedí.
Bude dobrou učitelkou?
Určitě. Dokonalou. Z Kaisy vyzařuje přirozená autorita.
Zato vy coby učitelka...
... tak to by nešlo, jsem spíš trochu anarchista. A matika a fyzika byly mé nejmíň oblíbené předměty. Proto jsem šla na uměleckou školu, protože jsem se dozvěděla, že tam budeme mít matiku jen do druháku a skončíme v ní u zlomků.
Coby zpěvačka vystupovala Gabriela Koukalová při biatlonových akcích i veřejně. Na klavír preludovala loni v hotelové lobby na šampionátu v Oslu. „Ale poslední dobou nemám na hudbu čas.“
MARIE DORINOVÁ-HABERTOVÁ, obhájce tří titulů z mistrovství světa 2016. Koníček: starost o potomka.
V této činnosti byste jednou mohla být sama dobrá, že?
To tedy doufám. V rodině vidím největší životní smysl.
Myslíte si, že Dorinové-Habertové pomáhá k větší psychické pohodě, když má malou dceru s sebou na závodech?
Asi jo. Co krásnějšího můžete v životě mít než ty děti? I když občas to musí být pro Marii strašně náročné. Kolikrát mi cestou na start říkala, že spala třeba jen tři hodiny, protože malá v noci brečela. Obdivuju, jak jsou některé závodnice schopné vozit si rodinu s sebou a jak se jí snaží obětovat maximum volného času, přestože biatlon vyžaduje skoro až celodenní práci.
I proto tvrdíte, že s dítětem závody objíždět nechcete.
Nechci. Viděla jsem teď i Nasťu Kuzminovou, jak při závodech tlačí kočárek. Je to milé. Mám moc ráda děti. Ale sama si chci kariéru naplánovat tak, aby rodina přišla v pravý čas. Neumím si představit, že bych se o dítě starala při biatlonu. Měla bych pocit, že se naplno nevěnuju ani jednomu, ani druhému, a to by mi nedělalo dobře. Když něco dělám, chci to dělat na sto procent. Poloviční řešení pro mě není řešení.
DOROTHEA WIEREROVÁ, pátá ve Světovém poháru. Koníčky: nakupování a čokoláda.
Tahle kombinace vám musí sedět, Gabrielo. Po sladkém se přece můžete utlouct.
Jo, to je má nevyléčitelná nemoc. Jasně, snažím se jíst především pestře a zdravě. Přesto, pokud to potřebuju a pokud cítím, že mám velký výdej energie, tak nevidím důvod, proč si nedopřát do žaludku i nezdravé věci. A sladkému prostě neodolám.
A co to nakupování?
V tom jsem zpohodlněla. Poslední dobou zaostávám, nestíhám, skoro nic si nekupuju. Jen jednou za čas přijde den, kdy jdu, nakoupím ve velkém a mám zase klid.
V minulosti jste si naopak nakupováním dělala radost i o volných dnech mezi závody.
Já vím. Rozdíl je v tom, že mám rok od roku víc práce a míň volného času. Proto ho spíš věnuju manželovi a odpočinku, než abych si venku sama vyhazovala z kopýtka.
EVA PUSKARČÍKOVÁ, druhá nejlepší Češka v poháru. Koníček: Harry Potter.
Také jste ho sledovala?
Viděla jsem jen první dva díly a úplně mě to nevzalo. Už se na filmy ani moc nedívám. Spíš jen tak surfuju po webu. A večer jsem moc ráda, pokud mi vyjde čas na knížku.
Jakou zrovna čtete?
Cestu k lásce. To je zajímavá motivační knížka, jakým způsobem se dá pojmout vztah dvou lidí v páru, ale i směrem k rodičům.
Nejde o příliš těžké čtení, když je hlava po tréninku unavená?
Někdy ano. Poslední stránky si kolikrát nepamatuju, jak u toho usnu, a další den si je čtu znovu. Ale pomáhá mi to. Když skončím na tréninku, nechci se už večer pokud možno bavit o sportu. Nerada si práci s sebou tahám domů.
ONDŘEJ RYBÁŘ, šéftrenér. Koníček: stavby a provoz „rodinných“ vodních elektráren.
Opět jednou nic pro vás, že?
Jednou jsem jela na kole kolem Ondrovy malé elektrárny v Jablonci a viděla ho, jak tam cosi bagruje. Chlap jako on se při takové činnosti ideálně vybije. Ale pro ženskou to asi moc není a pro mě už vůbec ne.
Umíte si sama sebe představit jako podnikatelku?
Líbilo by se mi mít kavárnu nebo cukrárnu. Bohužel mám jednu pro podnikatele dost blbou vlastnost. Už jako malá, jakmile jsem si měla říct rodičům o peníze, přišlo mi to trapné. Viděla jsem, kolik do mého sportu investují, tak jsem jim radši zamlčela, že jsem si nekoupila svačinu, než abych mámě musela říct ještě o nějaké peníze na jídlo. A podnikatelé se musí občas zadlužit.
Což byste těžko skousávala?
Přesně tak. Nesnesu vědomí, že jsem někomu dlužná.
ZDENĚK VÍTEK, trenér týmu žen. Koníček: řemeslné práce
U kouče žen platí: omítnu, opravím, nařežu, postavím cokoliv. Jak zručná řemeslnice jste vy?
Jsem rytec do kovů, k řemeslu mám blízko. Navíc jsem vychovaná v rodině, kde mamka odhazovala sníh a dělala mužské práce, pomalu i ty zednické, zatímco táta vařil doma oběd. Naši to měli úplně opačně. Když se táta rozhodl montovat mi nábytek do pokoje, často to špatně dopadlo. Tak jsem si musela pomoci sama. Život mě naučil.
Co například?
Vymalovala jsem si byt – a bavilo mě to. Stejně jako rytí ve škole.
PETR KOUKAL, manžel. Koníčky: střelba a práce
Gratulace od Petra Koukala v cíli. Tak na ni letos čekal po medailových umístěních při Světových pohárech v Ruhpodlingu i v Anterselvě.
Prohlásila jste o vašem Petrovi, že je totální workoholik.
To je fakt. Neznám nikoho, kdo by obětoval tolik denního času práci. Ale poslední dobou začal i rekreačně střílet a chytily ho také běžky.
Opravujete mu tedy pozici na střelnici?
Někdy. Snad to i funguje. I když on je na střelbu až neuvěřitelně šikovný. Většinou lidi přijdou a říkají: Ježíš, to je těžký, ty vaše terče jsou tak malinký – a když trefí v klidu bez zadýchání jeden z pěti terčů, je to pro ně velký úspěch. Zato Petrovi stačila hodina a šlo mu to. Jeho děda byl myslivcem, možná od něj podědil nějaké geny.
A jak vám jde badminton?
Pořád jsem se nezlepšila. Za celý loňský rok jsem se nedostala na kurt. A předtím, když jsem si šla s Petrem zahrát, odcházela jsem po 30 minutách úplně zničená, protože ty rychlé starty a dobrzďování je pohyb, na který naprosto nejsem zvyklá. Bylo to horší než vytrvalostní závod, lilo ze mne všude po kurtu a nemohla jsem to udýchat.
Skončeme tedy u vašich koníčků. Čím si nejlépe sama čistíte hlavu?
Je to trochu smutné, ale zrovna skoro žádné koníčky nemám. Kromě závodů a tréninků mám tolik práce pro sponzory, že jsem vážně ráda, když se občas stihnu potkat s Petrem, a tím to končí. Už ani s našima se moc nevídám, jedině když za mnou přijedou na závody. To je mi moc líto, protože mi vždycky dodávali vnitřní energii.
Kdybyste mohla, jaké činnosti byste si užila?
Jé, já bych dělala všechno možné. Loni jsem si trochu změnila letní přípravu tím, že jsem začala hodně hrát tenis. Ten je teď asi mým jediným koníčkem, ačkoliv současně jde i o prostředek k tréninku. Ještě tak zvládám dávat si pleťové masky, zábaly a koupele. Zato na mé kdysi oblíbené malování a na hudbu už prostor nemám.
Přesto jste v průběhu letošní sezony působila až neobyčejně v pohodě.
To je fakt. Našla jsem v mé práci znovu radost. Vlastně ve všem, co dělám. Když si popovídám s fajn lidma. Když v horách svítí slunce. Závody a tréninky jsem začala brát víc jako výzvu. Kolikrát si dávám i na tréninku své malé cíle, třeba že nesmím udělat ani jednu chybu. A když je splním, mám dobrou náladu. Pak jdu na masáž a také tu si užívám.
