Minulé úterý, když oznámila definitivní ukončení biatlonové kariéry, učinila tak pouze formou videonahrávky, neposkytovala žádné rozhovory. Teprve nyní, po skončení středečního plzeňského workshopu „Společně správnou cestou“, se dlouze rozhovořila o svém složitém rozhodování o ukončení kariéry.
„Trvalo to dlouho, strašně dlouho,“ líčila. Ještě před měsícem údajně o návratu do biatlonu velmi vážně uvažovala.
„Tehdy jsem si říkala: Ještě bych to mohla zkusit. Chodila jsem běhat, na kolo, na brusle. A jakmile jsem chvíli zkoušela konstantně trénovat, šlo to dopředu tak rychle, až jsem nechápala, že je to možné. Týden mě tělo bolelo, ale potom najednou jako bych chytila druhý dech. Proto jsem si hodněkrát pokládala otázku: Není škoda to všechno hodit za hlavu?“
K definitivnímu rozhodnutí podle svých slov dospěla v polovině května.
„Seděla jsem v obýváku a kolem sebe měla dvacet fixou popsaných papírů a na nich Pro a Proti. Pořád dokola jsem si je četla. A bylo to tak 53 ku 47 procentům proti návratu k biatlonu,“ vyprávěla.
Domnívá se, že problém nespočíval v tom, že by se její tělo už nedokázalo vrátit k biatlonu.
„Ten problém spočíval v mé hlavě. Už se jí nechtělo zpátky do toho kolotoče. Pořád ráda sportuju, ale do toho okolního biatlonového světa už jsem se netoužila vracet.“
V okamžiku, kdy 28. května zvěstovala světu „Končím“, ulevilo se jí.
„Teď věřím, že jsem sice zavřela jedny dveře, ale ty že mi pomohou otevřít jiné a plně se koncentrovat na spoustu dalších projektů, co právě nosím v hlavě.“
Jiří Hamza, předseda Českého svazu biatlonu, Koukalové na dálku nabízel i návrat k biatlonu v budoucnu, ať už v roli trenérky mládeže nebo na jakémkoliv jiném postu. Ale o takové cestě momentálně vůbec neuvažuje.
„Víte co, já se motala kolem biatlonu (s rodiči) od dvou let, což je celkem šestadvacet let u toho sportu. Už jsem z toho byla celkově unavená.“
