Můžete popsat, co se při té první střelbě stalo?
Jejej. Vystřelila jsem první ránu, a když jsem chtěla přebít náboj a vystřelit druhou, omylem jsem neotevřela ten závěr dostatečně a ten kovový náboj zůstal v komoře. Tím pádem jsem ho musela vyšťourávat prstem ven a vypáskovat další náboj, protože mi ten původní vyskočil. Ale v momentu, kdy jsem chtěla vystřelit, tak jsem zjistila, že jak jsem do toho zásobníku šťourala, tak ten náboj vyskočil dolů a já nemohla vystřelit, protože to pak žádný náboj do komory nenacpalo. Musela jsem ještě docvaknout zásobník, pak znovu přebít, zavřít a vystřelit. Asi už se mi nemohlo stát víc. Dneska se mi stalo všechno, na co se v tréninku snažím připravit, aby se nestávalo.
Říkala jste si, proč se to přihodilo právě na světovém šampionátu?
Říkala. Nepřišlo mi, že bych byla nervózní, ale asi jsem byla. Chtěla jsem to udělat moc rychle a teď zpětně to vůbec nechápu, je mi to líto. Byla to školácká chyba, jako kdybych na konci třetí třídy neuměla spočítat 1+1.
Jak často se vám něco podobného stane?
Tak jednou za devět měsíců.
To je zajímavé číslo.
Já nevím. Třeba dvakrát do roka.
Už se vám to někdo stalo během závodu?
Když jsem s biatlonem začínala, tak se mi to jednou stalo, ale asi tak před deseti lety.
Šéftrenér Ondřej Rybář prý jednu ránu nemohl vůbec najít.
To nevím. Snažila jsem se samozřejmě mířit na prostředek, ale je možný, že kvůli tomu, jak jsem pořád posouvala lokty, tak to člověku rozruší polohu tak, že třeba vystřelí ránu někde úplně jinam, než by chtěl. Záleží na každém centimetru, jak si člověk lehne. Když se posunu o dva centimetry, můžou ty rány na padesát metrů být vlevo i vpravo.
Co jste si říkala, když jste odjížděla ze střelnice na třináctém místě?
Sbohem medaile. Nevěřila jsem, že ještě po dvou kolech a po tom, co jsem tam proležela, budu ještě schopná útočit na čelo závodu. Ale za ten krásný comeback jsem ráda, protože se mi povedlo dostat se do kontaktu hned ve druhém kole. To bylo důležité. Síly, které jsem tam musela investovat, mi sice v závěru chyběly, což mě malinko mrzí, že jsem nezachovala chladnější hlavu, ale jak se říká: Za blbost se platí.
Bylo v tu chvíli těžké v hlavě zapomenout, co se při první střelbě stalo?
Bylo. Takový průšvih během závodu člověku na psychice nepřidá. Já si ale říkám, že se nesmí nic vzdávat a vždycky se musí jet až do konce. Nikdy totiž nevíte, co se může na dalších položkách stát. Třeba dám zase tři nuly a budu mít o co závodit. Nejsem člověk, který by řekl: Dvě chyby, tak na to kašlu. Jela jsem, co mi nohy stačily i pro ty lidi tady.
Překvapilo vás, jak rychle jste byla zpět v souboji o medaili?
Ani jsem nad tím nepřemýšlela. Překvapilo mě, že jsem na čtvrtou střelbu přijela v kontaktu s ostatními a ani nekoukala, jak kdo střílí. Sama jsem měla problém soustředit se na sebe. Ale když Kaisa šla na trestné kolo, řekla jsem si, že by to mohlo dopadnout. Pak jsem viděla, že mám za sebou rezervu, což mi dodalo lehkost.
A před vámi jela s odstupem pěti vteřin Darja Domračevová. Pokukovala jste ještě po stříbrné medaili?
Viděla jsem, jaký má projev a popravdě jsem moc nevěřila tomu, že bych ji mohla dojet. Zkoušela jsem to, malinko ji dojížděla, ale posledních 500 metrů to bylo do kopce a já věděla, že když ji tam nedojedu, nepředjedu už ji ani na cílové rovince. Byly to tři vteřiny, ale to v tu chvíli bylo strašně moc. Mrzí mě reakce některých lidí, kteří prý říkali, že jsem se na to v cílové rovince vykašlala, ale já mám prostě dost zkušeností na to, abych usoudila, jestli to jsem ještě schopná na 100 metrech dojet nebo ne. Kdybych tu šanci viděla, jedu hlava nehlava, ale Darja byla v tom finiši silná. Už na to nebylo, promiňte.
Oproti sprintu jste si sice pohoršila o dvě příčky, ale přesto jste určitě spokojená, je to tak?
Jasně. Mám dvě medaile z mistrovství světa, kdybych teď zabalila sezonu, můžu být úplně v klidu. Snad mi to dodá větší klid do dalších závodů. Být dvakrát ve dvou závodech na bedně je skvělé, ale je to takové něco mezi, když člověk ví, že mohl udělat něco víc. Ta chyba mě štve, ale z chvíli to vydýchám a bude převládat pocit, jak skvělé je, že mám další medaili.
SPOKOJENOST VE TVÁŘÍCH. Darja Domračevová (stříbro), Laura Dahlmeierová (zlato) a Gabriela Koukalová (bronz) po stíhačce na MS v Hochfilzenu.
Nyní jste první Češka s pěti kovy z mistrovství světa, překonala jste Ondřeje Moravce.
Věřím, že si to Ondra nenechá líbit a půjde do mě. Ve sprintu ukázal, že tady běhá fantasticky a že mu to chutná. Třeba se toho dneska taky zhostí. Včera jsem mu přinesla medaili z lineckého těsta, že by si ji za to páté místo zasloužil, protože na vyhlášení tady chodí jenom tři. Snad už ji snědl a načerpal z ní nějakou energii pro stíhací závod.
Čím medaili zajíte vy sama?
Vůbec nevím, ale měla bych najet na rozumnou stravu. Kdybych takhle pokračovala, za chvíli se neuvezu. Měla bych to vyvažovat zdravějším jídlem.
Teď máte před vytrvalostním závodem dva dny volna.
Za ty jsem moc ráda, protože už se ta únava nasčítala a sama na sobě cítím, že to není jednoduché.
Jak je strávíte?
Pořád trénujeme, ale doufám, že se po několika měsících stihnu podívat i na nějaký film, kdy jsem skoro neviděla televizi ani nic na počítači. A doufám, že stihnu skočit i na super masáže k Peti Sedláčkové a k Romanu Karpíškovi na údržbičku. Jinak výklus, vyjetí, lehké tréninky.
A po nocích otevírání a zavírání závěru?
To je pravda. Možná byste mě večer našli na pokoji, jak otevírám a zavírám závěr (zasměje se).
