"Nabízím vstupenky, levně. Bude plno," hlásil u vstupu z metra muž ve středních letech. "My už máme," smála se parta fanoušků Chodova. Žilo to také u haly: "Vítkovice, Vítkovice. Titul bude náš," skandovali příznivci v modrých tričkách.
Jejich předpověď se splnila - i když vlastně jen napůl. Nejdřív totiž fandili v ženském finále, kde jejich tým nestačil na pražský Herbadent.
Ten dlouho vedl 2:0, ale v závěru hostující hráčky zabraly a zápas pořádně zdramatizovaly. Nejdřív snížila Halfarová, pak rychle srovnala Niemcová. V tu chvíli zavlály modré vítkovické vlajky, v kotli Herbadentu naopak všichni ztichli. Roztleskávat je musel maskot superfinále - figurka s plyšovou hlavou ve tvaru děrovaného florbalového míčku.
Najednou to vypadalo, jako by se hrálo v Ostravě. "Vítkovice, vítkovice, heja heja Vítkovice", ozývalo se halou. Ale jen chvíli. Necelé tři minuty před koncem dostala spoustu prostoru Denisa Billá - a vystřelila titul Herbadentu.
O2 arena tak zažila první fázi oslav. Hráčky pražského týmu utvořily kolečko, odhodily hokejky a užívaly si sedmý titul v řadě. Slavili i jejich fanoušci s oranžovými parukami na hlavách a s trumpetami, do kterých poctivě foukali celý zápas.
Na mužské finále se hala zaplnila ještě víc - do hlediště se naskládalo 10 451 diváků a volná místa skoro nebyla vidět. Na gól se tentokrát čekalo jen něco přes šest minut - Veltšmíd sebral balonek na vlastní polovině, tvrdě vypálil a chodovský brankář Binder se jen otočil. "Ještě jeden!" začali hned skandovat vítkovičtí fanoušci.
Oba týmy vyznávají modrobílou barevnou kombinaci, přesto nebyl problém v hledišti rozlišit oba kotle. Vítkovičtí se stejně jako hráči oblékli do modrého, chodovský hlouček fanoušků se vybarvil do bíla. Ale nálada v něm na konci první třetiny byla spíš pohřební - po druhém gólu Veltšmída totiž "domácí" prohrávali už 0:2, sami navíc dopředu moc nehrozili.
O přestávce diváky pobavila tradiční "hra na polibky" na velkoplošné obrazovce, na hřišti se už ale žádné něžnosti nekonaly. Po snížení chodovského Sýkory na 1:2 přitvrdil jeho spoluhráč Kotlas až příliš a poslal Vítkovice do početní výhody.
Tu hosté nakonec využli a po ráně Hrubého měli zpátky dvoubrankový náskok. Pak se hra zase na chvíli zklidnila a fanoušci se bavili sami - arénou několikrát oběhla obří mexická vlna.
Aréna znovu pořádně zabouřila, když se na začátku třetí části trefil chodovský Patrik Dóža. Když hlasatel přečetl jeho jméno, hala se otřásala. A Chodov byl najednou zpátky ve hře.
Ničil ho ale skvělý brankář Vítkovic Ciompa. Halou to jen zahučelo, když sebou mrsknul k pravé tyči a vyrazil míček při stoprocentní šanci Zozuláka. Stejného hráče pak v podobných situacích vychytal ještě dvakrát a držel naděje Vítkovic.
Ke konci tleskala a fandila celá aréna tak hlasitě, že ani nebylo poznat, jestli zrovna skandují fanoušci Vítkovic nebo Chodova. Ale gól už nepadl. Čtyři, tři, dva, jedna... Konec! Hosté na sebe naskákali, zavalili hrdinu dne Ciompu a šli se radovat s kotlem fanoušků, ve kterém znovu vlály modrobílé vlajky.
Chodovští naopak smutnili. Nejen fanoušci, ale i někteří hráči neměli daleko k slzám. Kapitán Matěj Jendrišák hrál finále potřetí, potřetí prohrál. "Je to smutný konec sezony. Samozřejmě jsem zklamaný," hlesl. "Ale atmosféra byla fantastická."
Až zklamání přebolí, zůstanou vzpomínky na zaplněnou arénu i poraženým. A příští rok si třeba v Superfinále spraví chuť.
