Co vás přimělo pokračovat?
Návrat prostředního bratra Petra ze Švýcarska. Kdyby se nevrátil, po mistrovství bych skončil.
Jaké je to být v týmu s oběma bratry?
Docela zvláštní. Všichni jsme se na to těšili. Já jsem s nejmladším bráchou Mirkem hrával v klubu, s Petrem zase v reprezentaci.
A co vašemu shledání říkají bratři?
Myslím, že Petr se vracel jen kvůli tomu. Mirek je mladší než my, takže to nebere jako poslední příležitost.
Zahrajete si spolu v jedné formaci?
Ne, nehrajeme v jedné lajně. Já hraju s Petrem, Mirek je v lajně s jinými spoluhráči. Takhle se nám dařilo proti Spartě, takže není důvod něco měnit. Všichni chceme dosáhnout úspěchu, dostat se do play-off.
A nechybí vám všem souhra bratrské trojice?
Ne, aspoň se můžeme navzájem motivovat, hecovat.
Už jste se stihli kvůli florbalu pohádat?
Určitě. S Petrem moc ne, to je kliďas jako já. Ale Mirek je výbušný typ, a když vybuchne on, tak vybuchnu i já. Emoce musí ven, ale za chvíli je to v pohodě.
Bratři vás musí jako asistenta trenéra poslouchat, ne?
To bych neřekl. Tuhle funkci v podstatě zastávám už dlouho, ale není to tak, že bych diktoval. Spíš jen poradím. A nejmladší brácha stejně hraje podle svého.
A co spoluhráči? Nereptají, že je v týmu překožušníkováno?
To ne. Už kdysi dávno to tu tak bylo, jsou tu dva Kantoři, takže všichni jsou zvyklí, že jsme mančaft bratrských trojic a dvojic.
