Jeho Litvínov rozhodující zápas v Pardubicích prohrál 4:6, ale pro Kašpárka to bylo vítězství. Byť zůstal sedět jen na střídačce. "Odolávali jsme statečně," líbilo se mu vystoupení Bivojů. "Já se na hřiště nedostal, protože dlouho to fungovalo podle předpokladů. A ke konci zápasu už byly nervy na pochodu. Trenér asi i zapomněl, že mě na střídačce má, když mě 33 měsíců neviděl," usmál se.
33 měsíců. Trest, který si odpykal za zpronevěru. Dva roky z víc než pětiletého trestu mu v pondělí lounský soud odpustil, vrata věznice v Drahonicích se otevřela. Už v předstihu, když ještě seděl v žaláři, mu klubový šéf Tomáš Arazim zařídil registraci. Po podmínečném propuštění ho bleskově dopsal na soupisku.
"Ukuli jsme plán, že budu jako strašák pro soupeře a morální podpora našeho týmu," vypráví Kašpárek. "Ale byl jsem připravený i naskočit, dát nějakou dorážku."
Za mřížemi se poctivě chystal na comeback. Pracoval jen na kondici, o florbalce si mohl nechat zdát. "Jsou asi jen dvě věznice, kde mají povoleno hrát florbal." Což není případ Drahonic. "Snažil jsem se to prosadit, nevyšlo to."
A tak posledních 20 měsíců trestu každý druhý den zoceloval svaly. "Nad rámec běžných věcí jsem měl dovolené švihadlo, podařilo se mi vyčlenit jeden pruh na vycházkovém oválu pro běhání," popisuje. Napustil PET lahve vodou, poskládal postele a posiloval.
"Od určitého roku jsou posilovny zakázané, aby se lidi nemohli připravovat na vzpouru nebo útěk. Fyzičku jsem doháněl podomácku." Ale ani cit s florbalkou neztratil. "Na předzápasovém tréninku mě překvapilo, že ruce poslouchají. I když ještě ne jako tenkrát."
Tenkrát? Léta, kdy dvakrát vyhrál bodování 1. ligy, kdy byl jejím nejlepším kanonýrem a kdy ovládl klubový žebříček střelců ve Spartě. "Jak Sparta, tak Litvínov se za mě postavily, neukázaly mi záda. Tyhle kluby pro mě znamenají nejvíc," svěřil se Kašpárek. "Spoluhráči z Bivoje jsou s mým případem obeznámení. Řekl jsem jim, že pokud by jediný měl s mým návratem problém, pochopím to. Všichni zvedli ruku, abych s nimi zase hrál. Děkuju!"
Herní praxi teď bude sbírat v litvínovském béčku a céčku, už v příští sezoně by se rád objevil zase na extraligové scéně. "Doufám, že jsem v ní neřekl poslední slovo!"
Na šikmou plochu už nesklouzne. Přísahá, je o tom přesvědčený. Svůj trest přijal s pokorou. Žádné výmluvy typu 'Já to nebyl'. "Ani jsem se neupínal k amnestii jako jiní vězni, kteří na ni dennodenně čekali. Když pak přišla, soudy byly zahlcené, a tak se moje propuštění oddálilo o měsíc a půl."
Špatné časy jsou snad za ním. Letos oslaví 33 let, život má před sebou. Ale jsou ztráty, které nenahradí. "V průběhu trestu jsem přišel o maminku. Člověk si nedovede představit, co to s vámi v takovém prostředí udělá. Ona při mně stála, zanechala mi odkaz. Psala do dopisů věty, které mě podporovaly a motivovaly," říká pohnutě.
Odkaz? Ukázat, že je slušný člověk. "Já nejsem ze skupiny lidí, kteří denně vymýšlejí trestné činy. Poučil jsem se a do vězení se už nikdy nevrátím. Podobné ponížení už nechci zažít."
