„Mám dobrý pocit. Ale musím poděkovat klukům, hodně mi pomohli. Mohl jsem chytat podle obrany, rychle jsem se chytil. A pak už to docela šlo,“ pousmál se jednadvacetiletý Herajt, plzeňský odchovanec a bývalý juniorský reprezentant.
Odchytal jste druhý zápas v řadě. Je to znamení, že jste si v konkurenci Jana Štochla a Karla Šmída vybojoval pozici týmové jedničky?
To určitě ne. My tři máme svůj systém. Teď to bylo ovlivněné tím, že Honza i Kája měli nějaké zdravotní problémy. Tím pádem jsem začal zase já. Ale pořád se budeme točit, nikdo z nás není jednička. A nám to tak i vyhovuje.
Čekalo se leccos, ale že Zubří zdoláte tak jednoznačným skóre, určitě ne. Překvapil ten výsledek i vás?
Čekali jsme, že se to bude tahat až do konce, že to bude jeden z nejtěžších zápasů, protože Zubří hraje výborně. Ale zároveň jsme doufali, že se doma konečně chytneme. Dopadlo to nejlépe, jak mohlo.
Co zápas rozhodlo?
V útoku jsme už na začátku proměnili šance, hned jsme se utrhli a kluci díky tomu získali sebevědomí. A také obrana fungovala výborně. Kluci mi moc pomohli, chytalo se mi za nimi dobře.
Mohl jste se zapsat i mezi střelce, ale váš pokus přes celé hřiště do opuštěné branky skončil na tyčce. Byl jste našvany?
Mrzelo mě to. Dal jsem moc prudkou ránu a od země se to stočilo... Mohl jsem to vyřešit lépe.
Pomohlo vám i to, že po předchozím nepovedeném utkání v Jičíně trenéři zvýšili hlas?
Dusno trošku bylo. Nás to mrzelo, mohli jsme v Jičíně klidně vyhrát, ale udělali jsme tam strašně chyb. Jsem rád, že jsme se teď zvedli a nabrali zpátky sebevědomí.
Věříte, že jste teď nastartovali úspěšnou sérii?
Doufám v to. Hráli jsme tak, jak si představujeme. Věřím, že nám to vydrží co nejdéle.
