A Enge začíná své letošní působení v Japonsku, kde minulý rok těžce havaroval. Uvědomuje si obrovské riziko? A jaký je to pocit, ztratit nad formulí vládu a bezmocně očekávat tvrdý náraz?
Víte přesně, v jaké rychlosti se v Indy havaruje?
Průměrná rychlost, s níž se Indy jezdí, je 350 kilometrů. V zatáčkách je asi o deset kilometrů menší. Auto se při nehodě například roztočí do hodin, takže něco ztratí. Dejme tomu, že letíte do zdi ve třístovce.
Mezi ztrátou kontroly nad vozem a nárazem tedy uplyne jen okamžik?
Doslova mžik, ani nemrknete. Jen zavřete oči a přijde rána.
Nestačíte nic udělat?
Není kdy. Auto jde do hodin, člověk se pouze takhle chytí (zkříží ruce na prsou) a maximálně se nadechne, protože si říká: Třeba to je naposledy! V ostatních závodech bojuju s autem do poslední chvíle, v Indy to nejde. Nejsou tam žádné únikové zóny, nemůžete dělat vůbec nic. Jen prosíte vůz, aby se nějak ještě chytil zpátky na ovál a nevlétl do zdi. Když se vám podaří skoro beznadějnou situaci vybrat, je to ten největší adrenalin.
Prosím?
Když víte, že auto je ztracené, a najednou ho ještě dostanete zpátky, když zvládnete takzvanou obrovskou krizovku, je to chvíle neskutečného, nepopsatelného adrenalinu. Euforie přebíjí pud sebezáchovy.
Z nehod Engeho2001, Japonsko 2005, Japonsko 2005, Nashville |
Přebíjí pud sebezáchovy? Není pak riziko ještě větší?
Každý závodník pud sebezáchovy překonává a na oválech musí být hranice posunutá ještě dál. Pud sebezáchovy začne opět pracovat až v okamžiku, kdy rychlost přeženu a jdu přes limit.
Čili pud sebezáchovy potlačujete?
Když člověk jede šíleně rychle po oválu, je velice těžké najít limit. A když ho překročíte, buď se něco stane, nebo ne. Pokud ano, náhle ucítíte, že auto nedrží stopu a hrne se na zeď. Na druhou stranu bych nikdy neskočil bungee jumping, protože to je věc, kterou nemohu kontrolovat. V autě je to pro mě jednodušší. Tím, že v ruce držím volant, mohu spoustu věcí ovlivnit.
Kromě toho, že držíte volant, můžete se ještě nějak nehodě vyhnout? Věříte třeba nějakým rituálům?
Rituál mám jediný: vždy si před závodem nejdřív oblékám pravou botu i rukavici. A do auta nastupuju zprava. Jde ale o zvyk. Nemyslím, že by mi to pomáhalo. Smůly a nehod už jsem měl dost.
Riziko očima matky Radoslavy Engeové"Každý závod mám o Tomáše strach. Ale není to tak, že bych od televize odvracela zrak: naopak, dívám se na pokud možno na všechno, i na tréninky. Nedělám u toho nic – například se nemodlím, protože nejsem věřící. U televize nemluvím a jen se s obavou dívám. Když se Tomáš opravdu vybourá, je to ten nejhorší pocit, jaký může být. Pokud je schopen, dá nám hned zprávu, jak to s ním vypadá. Ale i přes havárie jsem mu závodění nikdy nerozmlouvala, stejně by to bylo marné. Jsem už vlastně psychicky vytrénovaná, protože i můj manžel závodil." |
Máte těsně před nehodou strach?
Strach se týká toho, že člověk neví, jak moc ho bude náraz bolet. Pak nastane další strach po nehodě. V Indy jsem měl dvakrát vyražený dech: byl jsem při vědomí a nemohl jsem dýchat.
To musí být děsné.
Hezké to není. Když se mi to stalo poprvé, první myšlenka byla: Tohle už nikdy! Pak ale začnete dýchat a řeknete si: Au, to bolelo! A druhý den už chcete jet znovu.
Proč?
Adrenalin, co při závodech zažíváte, všechny obavy překoná. V paměti mi fotograficky zůstávají nehody, ale ne že by mě brzdily. V Japonsku teď budu závodit na trati, kde jsem se loni těžce vyboural. Nepojedu tam s respektem, ale s vědomím, že vím, proč přišla chyba, kvůli které jsem do zdi narazil.
Neříkejte, že jste se nikdy po nehodě sám sebe neptal: Mám tohle zapotřebí?
Nedokážu si představit, že bych nezávodil vůbec nebo že bych závodil s pomalejším autem, než jaké mám šanci jet. Formule 1, Indy, nejrychlejší auta, nejrychlejší závodění. To je přesně to, co chci.
