Tomáši, první otázka asi nemůže být jiná. Zúčastníte se letošního druhého ročníku desetiboje na Kladně?
Moje účast? To je otázka. Přípravu jsem ale už konečně začal, s účastí proto počítám. Snad se mi nic nestane... Ale vážně. Je to závod, na který směřuje moje veškerá příprava. Asi bych nejel ani do Götzisu.
To myslíte vážně?
Kdyby ta pozvánka přišla, bylo by to hodně na zvážení. Ale myslím si, že ne. Raději bych byl, kdyby tam pozvali mého svěřence.
Čím to, že jste začal s přípravou tak pozdě?
Mám velkou rodinu, velkou tréninkovou skupinu, mám spoustu, opravdu spoustu vedlejších aktivit. S tím časem jsem prostě na štíru.
Jste už zdravotně fit?
Já jsem začal přípravu se svojí skupinou už v říjnu v Tatrách. Tam jsem si připadal jako mladík, dal jsem tý svý noze zavařit ještě více než v létě a vypověděla mi službu. Jsem tomu ale rád, protože jsem měl čas na kluky i ty jiné záležitosti, které mi významně plní diář.
Jak jste nohu léčil? Klidem, nebo intenzivní rehabilitací?
Léčila se klidem. Já jsem s tím měl vždy dobré zkušenosti. Jenom jednou jsem řešil své problémy, které by nevyřešil ani čas, operací. Teď to vypadá, že ten čas zabral. Hodně jsem si odpočinul a o posledních dvou víkendech jsem si ověřil, že kondičně jsem na tom stále dobře.
Proč jste začal zrovna v těchto dnech?
Nyní je více času na přípravu. Halová sezona je v plném proudu, už se netrénuje tak naplno a netrénuji tak sám. Mám tam i kluky, kteří v hale nezávodili, takže se vzájemně motivujeme. Já osobně se snažím připravit tak, abych mohl nastoupit do finální přípravy na léto.
Je pro vás výhoda trénovat s mladými?
Myslím, že se to už ukázalo vloni, po tréninku s nimi jsem se dostal na svoje tříleté maximum. Samozřejmě to tělo už není, co bývalo, je opotřebované, ale mám na výkony docela slušné úrovně.
Říkal jste, že někteří svěřenci závodili, jiní ne, vy také začínáte. Jak trénujete? Všichni dohromady?
Někdy také, ale to bývá vždy hodně náročné. Naštěstí tu skupinu mám velmi pestrou nejen podle výkonnosti, ale také podle věku. Proto mi nahrává to, že někteří jsou školáci, jiní poloprofíci nebo profíci. Tudíž na tréninku se mi většinou najednou nesejdou. O to větší "radost" z toho má moje rodina, protože na tréninku trávím celé dny...
Stále ještě platí, že skončíte okamžitě poté, co vás porazí některý z vašich svěřenců?
To platí. Proto se snažím, aby byli dobře připravení. (smích)
Teoreticky tak můžete na Kladně splnit limit pro Peking, ale zároveň prohrát. Co bude pak?
Je to asi blbý, co řeknu, ale skoro bych tomu byl rád. Samozřejmě olympijské hry jsou tahounem pro každého sportovce, ale pro mě osobně je ta destinace skličující. Já se do Pekingu velice rád pojedu podívat, ale zatím jsem nenabyl to pravé přesvědčení, že si tam zazávodím.
Je pro vás v tom rozhodování důležitý i prožitek z Ósaky?
Zcela určitě. Každý říká, že naděje umírá poslední, a i já tomu vloni podlehl. Spousta lidí mi říkala: je tam teplo, to se všechno zlepší, uvidíš. Já se odhodlal do Japonska jet a tam došlo ke zcela pravému opaku. Je to díky mé tělesné konstituci, která na tamní podmínky reagovala zcela jinak, a v Pekingu to lepší nebude. Spíše naopak.
Co by se tedy muselo stát, abyste do Pekingu odjel závodit?
Především být stoprocentně zdráv, což je u mě otázka. Bojovat o to budu, protože je to poslední olympiáda, které bych se mohl zúčastnit aktivně. Také do přípravy jdu s tím, že vrcholem je olympiáda, ale člověk se tam musí dostat, splnit nominační kritéria. Podle mě by tam musela být velká souhra náhod a štěstí, aby se mi to podařilo.
 Tomáš Dvořák v Götzisu. |
