Tomáš Dvořák znovu ukázal, že je šampion. Dva dny dřiny v sedmiboji pro něj na halovém mistrovství Evropy v atletice končily triumfálně. Zabalen do národní vlajky si jako vítěz vychutnal oslavné kolečko před jásajícími tribunami. Po boku s kamarádem Romanem Šebrlem, který skončil druhý. A s vědomím, že je novým evropským rekordmanem. Výkonem 6424 bodů byl o šest bodů lepší než Francouz Christian Plaziat před osmi lety. Roman Šebrle jako první zvěděl, že se akce podařila. Vykřikl radostí a s Dvořákem se objali. Vítěz hned na ploše přijímal gratulace. Švéd Hoffer mu podal ruku a uklonil se téměř ke kolenům. Jako by vzdával poctu králi. Tím vícebojařským Dvořák v současnosti opravdu je. Před poslední disciplínou byla v sázce ještě větší sláva, světový rekord velkého Dvořákova rivala Američana O´Briana. Toho Dvořák loni obral o nejlepší výkon historie v desetiboji. "Nechtěl jsem být skromný. Byl bych radši, kdyby se povedl svěťák," ujišťoval Dvořák. "Hlava chtěla, ale nohy běžely jen to, co daly. A to jsem se snažil!" K O´Brianovu výkonu scházelo 52 bodů. Úspěch k Dvořákovi nepřišel jen tak. Musel o něj pořádně bojovat, překonat sám sebe. A to on umí. Ještě v pátek ráno po prvních dvou disciplínách, šedesátimetrovém běhu a dálce, byl na dně. "Běžím čtyřicet metrů, skočím do písku a nemůžu popadnout dech," popisoval. Doplácel na svůj handicap. Jako astmatikovi se mu v klimatizované hale dýchalo hůř než venku. "Nemůžu se nadechnout z plných plic," stěžoval si. V pátek večer si při skoku do výšky poranil koleno, druhý den ho ještě bolelo. Při rozcvičování si navíc vychýlil tři obratle. Dál kvůli tomu závodil s hřejivou náplastí na krku. Sobota pro něj ale byla dnem, na který se nezapomíná. Ráno si vůbec nebyl jistý, zda vyhraje. Cítil tlak estonského hrdiny Noola, za nímž přijelo dvacet členů jeho fanklubu. Šedesát metrů přes překážky všechno změnilo. Dvořák na Noola získal téměř půl vteřiny, což je ohromný rozdíl. "Teď už mě neporazí. Ani Nool, ani Roman," prohlásil Dvořák. I když do konce chyběly dvě disciplíny. Mezi nimi tyč, jeho prokletí. V téhle soutěži Dvořák nasměroval závod k rekordním výškám. Skákal jistě a dostal se až k pěti metrům, svému životnímu maximu. Třikrát neskočil. Ale rozběhl se ještě počtvrté a o laťku se ani neotřel. Dokázal to. Tři marné pokusy normálně znamenají konec. Dvořákovi pomohly tvrdé lokty. Zjistil, že při třetím skoku nebyly stojany správně nastaveny. Protestoval a dostal další možnost. "Ten pokus mě stál nejvíc sil z celého závodu," vyprávěl. "Ale byla to obrovská šance. Doufám, že strach z tyče už zmizel a budu skákat ještě výš." Po sedmnácti letech stáli na tak významné akci dva Češi na nejvyšších stupních. Tehdy v Helsinkách se to při prvním mistrovství světa povedlo čtvrtkařkám Kratochvílové s Kocembovou. Dvojice vícebojařů se takhle možná nepředvedla naposledy. A kdoví jestli se pořadí jednou neobrátí. Kvůli Dvořákovu výkonu Šebrle přišel o národní rekord. Nijak se tím netrápí. "Rekordy jsou od toho, aby se překonávaly," pravil Šebrle. "Tím chci říct, že ho Tomáš třeba nebude mít donekonečna."
28. února 2000
