Bouřlivé ovace vestoje vyprovázely Vladimíra Růžičku, když se loučil se svojí milovanou hrou. Čtyři tisíce lidí na stadionu Slavie stály a tleskaly a hokejová legenda byla naměkko. Vždycky se snažil hrát hokej pro diváky a oni mu teď děkovali. Přesně takhle si svůj odchod představoval. "Těšil jsem se na zápas už od rána a krásně jsem si ho užil. Bylo to fajn," sdělil. Duel proti Litvínovu skončil, ale on nejezdil kolečka kolem tribun jako Wayne Gretzky, na to není stavěný. Krátce zamával divákům, vzal dvě hokejky, namířil k fanouškům Slavie a jednu jim hodil. Přejel na druhý konec a druhou hůl vhodil mezi příznivce Litvínova. Takhle má rozdělené city, jedna půlka hokejové duše patří Slavii, kde hrál od návratu z NHL v roce 1994, a druhá Litvínovu, kde vyrostl. Na tribuně stáli i dojatí rodiče, manželka s dcerou plakaly do kapesníčků a jedenáctiletý syn Vladimír litoval, že táta už nebude hrát. Večer před zápasem, když spolu leželi v posteli, ho ještě zkusil přemluvit: "Tati, nekonči, prosím!" Ale ani tohle nezabralo. "Neblázni, to nejde!" Růžičkův poslední zápas se ovšem nehrál kvůli slzám, potřásání rukou nebo předávání darů. Diváci přišli na Růžičku a věřili, že na vlastní oči uvidí nějaký zvláštní kousek na rozloučenou. A okamžiků k zapamatování jim kapitán z Nagana a mistr světa z roku 1985 předvedl několik. A mohl k nim patřit i gól při power play v úplném závěru, jenže Růžičku přidržel u mantinelu nejlepší kamarád Petr Rosol, s nímž po boku prožil v Litvínově nejlepší časy a který mu předal kytku, plaketu a litvínovský dres s číslem třicet. Spoluhráč Zdeněk Skořepa se s pukem na holi zoufale otáčel, ale Růžička nikde, tak napálil puk do prázdné brány sám. "Petr mě chytil a nepustil. Nadával jsem mu, ale jenom z legrace. Vůbec mi nevadí, že jsem nedal gól," prohlásil Růžička. "Hlavní je, že jsme vyhráli." "Já jsem až potom zjistil, že je to Růža," vysvětlil Rosol. "Ale stejně nevím, jestli bych ho pustil. Nemohli jsme ho nechat a nechodit mu do těla. To by nás cvičil jako medvědy." Hokejový blázen, který má hru v krvi, jak ho popsal další přítel Miloslav Hořava, vzal rozloučení vážně. Jednou se vrhl rybičkou po hlavě, aby vypíchl puk ve vlastní třetině, později se málem pustil do bitky s protihráčem Nikolovem. Ale to nebylo hlavní. Pilířem večera, který bude navždy spojen s jeho loučením, byl "Růžičkův oblouček" z první třetiny. Centr si najel za branku, chvíli míchal s pukem a všichni čekali na přihrávku. A Růžička najednou vzal puk na čepel a přehodil branku i s gólmanem, oblouček žuchl před zaskočeného brankáře a z následné mely Slavia málem dala gól. Tenhle patent už Růžička dvakrát vyzkoušel během angažmá v Bostonu a několikrát i ve Slavii. "Občas jsem to dělal na tréninku, takže spoluhráči už tušili, co provedu," popsal. Růžičkovo sbohem v mnohém připomínalo jeho první zápas za Slavii v březnu 1994. Tehdy také přišly čtyři tisíce lidí a mužstvo rovněž hrálo na čtyři pětky. Jen na tribuně tenkrát seděl Ivan Hlinka a měl sedět i v sobotu, jenže nečekané angažmá v Pittsburghu společné plány překazilo. A tak se se svým nejlepším trenérem a přítelem z Litvínova rozloučí Růžička aspoň při letní exhibici. Ostatně, na jedné takové exhibici v létě 1998 se zrodil nápad, že Růžička by docela dobře mohl hrát s Jágrem v útoku a být i kapitánem olympijského týmu. Třeba Hlinka, Růžička, Jágr a spol. zase na něco přijdou.
(Viz Růžička má... str. VII)
(Viz Růžička má... str. VII)
