„Lákala mě totiž ta rychlost,“ dodává.
Dnes je osmnáctiletá rodačka ze Žďáru nad Sázavou nejen nejlepší českou závodnicí, ale i velkou olympijskou nadějí. „Jsem kousek od cíle, který jsem chtěla dosáhnout jako první,“ říká Sáblíková před únorovými hrami v Turíně.
Jak jste se dostala k tak v Čechách netradičnímu sportu, jakým rychlobruslení je? Trenér se zná s mojí mámou. Když mi bylo deset, potřeboval někoho, kdo by mu hlídal účetnictví. Mamka se ho ptala, jako to, že je tak často v cizině. A on řekl, že je trénuje rychlobruslení. Já jsem v té době jezdila na kolečkových bruslích, hrávala jsem s klukama hokej, tak došla řeč i na mě. Jednou jsem přišla na trénink a od té doby tam chodím.
O vás je známo, že pokud můžete, nevynecháte ani jeden trénink za rok. Bylo tomu tak i tenkrát?
Když mi bylo těch deset let, chodila jsem na trénink třeba jen třikrát do týdne, protože mě to až zas tak nebralo. Ale od těch jedenácti mě to skutečně chytlo.
Je pravda, že právě kvůli tréninkům dnes občas míváte i konflikty s vaším koučem?
Občas nějaké konflikty jsou, většinou kvůli tomu, že trénuju víc, než bych měla. Je to dřina, ale mě ta dřina baví.
Říká se: těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Vaše letošní výsledky to zatím potvrzují. Jak jste se závody Světového poháru v Calgary a Salt Lake City spokojena?
Určitě hodně. Nejen že jsem vylepšila vlastní světový rekord na 3 kilometry, ale i osobní rekordy na 1 000 a 1 500 metrů. A vlastně jsem získala svůj jediný český rekord, který jsem dosud nedržela: na trati 500 metrů. A ten má pro mě obrovskou cenu, protože většinou sprint nejezdím. Ohromně mě to potěšilo.
Patříte mezi juniorskou světovou špičku, jako silnou soupeřku už vás musí vnímat i seniorské kolegyně. Přitom v Čechách nemáte ani srovnatelné zázemí. Nebo se už situace kolem financí změnila?
Peníze pořád nejsou, takže ty moje podmínky jsou pořád spíše amatérské. Ale na druhou stranu je v tom ohromné kouzlo, že dokážu konkurovat i závodnicím z těch zemí, které mají všechno placené. Pro mě je to veliká čest.
Vrcholem letošní sezony by pro vás měly být olympijské hry. V jaký výsledek v Turíně doufáte?
Olympiáda je můj velký cíl a sen. Určitě bych nechtěla zklamat trenéra, ani nikoho kolem sebe. A můj sen v Turíně? Určitě být do osmého místa. Uvidíme, jak to pojede. Možná budu ťukat i na medaili. To by bylo překvapení nejen pro mě, i pro ostatní. Samozřejmě se ale budu snažit, aby to dopadlo co nejlépe.
Olympijský limit má zajetý i další závodnice ze Žďáru nad Sázavou, vaše kamarádka Alena Jirků. Asi byste uvítala, kdyby nakonec skutečně mohla jet s vámi.
To určitě. Byla by to velká psychická podpora. Alena je fajn holka a vím, že by mě podržela. Navíc věřím, že i ona může zajet obrovský výsledek. Každopádně by byl ohromný úspěch, kdyby se tam dostala.
Vaším hlavním vrcholem by však měla být spíš až příští olympiáda, kanadský Vancouver v roce 2010. Čeho byste chtěla dosáhnout tam?
Trenér vždy říkal, že ode mě nechce víc, než světový rekord a dvě zlatý.
Je to podle vás reálný cíl?
Když mi to řekl poprvé, myslela jsem si, že spadl ze stromu. Klepala jsem si na hlavu, jak mi tohle mohl říct. A vidíte, světový rekord, byť juniorský, už držím. Dokázal to, co se mnou dokázal. Nemůžu říct, že bych mu nevěřila, že ty dvě zlaté nebudou. A určitě bych je chtěla taky. Ale kdo ví, jak to dopadne. Mám na to dost času. Je mi teprve osmnáct. Takže uvidíme.
Je právě zlatá medaile z olympiády lákadlem, které vás žene kupředu?
Určitě je ta vidina těch olympijských medailí obrovská. Ale mě hlavně baví v té rychlosti překonávat sama sebe.
A co dělá Martina Sáblíková, když zrovna netrénuje nebo nezávodí?
Když mám nějaký volný den, že mám opravdu zakázaný trénink, v první řadě se pořádně vyspím. To vstávám až tak v jedenáct hodin a pak většinou jdu za příbuznými nebo za kamarády a kamarádkami. Bavím se spíš aktivně, u televize moc dlouho nevydržím.
