Stál jste v čele slavné výpravy. Kdy jste se vlastně rozhodli ji uskutečnit? Jak obtížné bylo prosadit ji u politických špiček a sehnat povolení doma i v Nepálu?
Výpravu jsme začali organizovat v roce 1983 ve třech - Michal Orolin, Ivan Fiala a já. Sám jsem byl mikrobusem Škoda 1203 s dalšími dvěma muži už v roce 1971 v Káthmandú vybavovat povolení k výstupu na Everest. Tam začala moje konkrétní cesta. Tehdy jsme založili také sekci pro výzkum vysokých pohoří Slovenské geografické společnosti při Slovenské akadémii věd, která později expedici zastřešila. Vědecko-horolezecká expedice byla naším protestem proti monopolu tělovýchovy na himalájské osmitisícovky. Problémů vzniklo ze strany ÚV ČSTV hodně. Pak bylo příjemné, když jsem po návratu dostal dopis s textem: Ferko, děkujeme, že jsi zorganizoval Everest. Byl podepsán tehdejšími špičkovými horolezci.
Šli jste nahoru bez kyslíku. Proč?
V podstatě jsme nastartovali Messnerovu filosofii. Ale kalkulovali jsme se dvěma alternativami. Počítali jsme s kyslíkem, který pod stěnou nechali Sověti. Jenže když jsme přišli pod kopec, sklad byl rozebrán. Proto jsme byli připraveni také na bezkyslíkový výstup - na polskou cestu na jihozápadní stěně.
Zoltán Demján přiznal, že se do výpravy dostal na poslední chvíli. Náhodou. Je to pravda?
Vlastně to byla náhoda. Ivan Fiala tvrdil, že je Demján po výstupu na Lhoce Šar v tom samém roce unavený a nebude schopný se aktivizovat na druhé osmitisícovce... Dvě osmitisícovky v jednom roce, to se tehdy moc nenosilo. Jako vedoucí výpravy jsem využil svoji pravomoci a přijal jsem Demjána do expedice i za cenu, že bude sedět v základním táboře.
Kolik lidí bylo v celé výpravě? Šlo jen o Slováky, nebo v ní byli také Češi?
Bylo tam sedmnáct horolezců, dva lékaři, dva filmaři a čtyři vědečtí pracovníci. Ve výpravě byl Čech Zdeněk Brabec, Miloslav Neumann a v Čechách žijící Slovák Ľudovít Záhoranský.
Jak jste vybírali vrcholový tým? Co rozhodlo?
Vybírali jsme podle čtyř kritérií: jak tvrdě pracoval adept na budování trasy a výškových táborů, jestli byl ve formě, co řekl lékař a jestli horolezec souhlasil se zařazením do týmu.
Co vám řekl pan Demján, když sestoupil dolů?
Byla to dost těžká debata...
Jaké jste prožíval emoce, když byl vrchol dobyt? A pak, když jste se dozvěděl o smrti pana Psotky?
Všechno mělo dvě fáze. Absolutní radost a po několika hodinách - absolutní smutek.
A návrat domů? Oslavný, nebo spíše zasmušilý?
Byl oslavný za vítězství a smutný kvůli ztrátě přítele. Vzhledem k tomu, že výprava byla vlastně protestem, nebyli jsme nijak oceněni, jak bylo v těch časech zvykem. Sověti dostali za Everest Leninův řád, ale co bychom s ním dnes dělali? Bulhaři získali titul "Národní hrdina".
Když se na celou výpravu díváte s odstupem dvaceti let, udělal byste dnes něco jinak?
Vrcholové družstvo mělo možnost rozhodnout se, jak bude sestupovat. Teď bych jim takovou pravomoc nedal. Řídil bych sestup stejnou trasou,kterou vystoupili nahoru.
Plánujete nyní setkání členů tehdejší expedice?
Potkali jsme se uplynulý víkend při příležitosti 20. výročí Psotkova memoriálu. Mnozí nás už opustili, ale bylo to příjemné setkání. Vzhledem k tomu, že jsme neustále v kontaktu, nebylo to tak moc vzácné.
