Jakub Tobiáš je pro změnu synem dnešního předsedy plavecké Komety Zdeňka. Medaili z republikového šampionátu už má v 16 letech doma i on, jen je stříbrná. "Skoro to vypadá, že jsou protežování, ale není to tak," říká Zdeněk Tobiáš. Syna podle svých slov nikdy do ničeho nenutil.
Jenže neskočte taky do bazénu, když oba vaši rodiče plavání trénují. Proto je asi přirozené, že syn začal také závodit. "Dnes už vychovává děti generace, která ke sportu tak vedená nebyla. U nás se to nebere jako v anglosaských zemích, kde sport vnímají jako kultivování osobnosti. Proto jsou kluci víc vidět,"myslí si Tobiáš.
S jeho líčením, že syna k bazénu nikdy nepostrkoval, souhlasí i Jakub Kočař. Měl to doma podobně. "Mamka trénovala, tak jsem to někdy v šesti letech zkusil taky," popisuje středoškolák, jenž měl v rodině ještě větší trenérskou osobnost.
Děda Bernard vedl i reprezentanty, vnuka ale formovat nepomáhal. "Byli jsme spolu snad jen na nějakém soustředění. Vždycky se ke mně choval jako takový ten hodný dědeček, plavání až tak neřešil," vzpomíná Kočař.
Od chvíle, kdy do bazénu poprvé skočil, uplynulo hodně času, Kočař se za tu dobu propracoval až na evropský šampionát. A byla to pro něj velká změna a zkušenost. I když skončil v rozplavbách.
"Byl jsem hodně nervózní. Z toho, že jsem se do Polska vůbec dostal, a taky z toho, koho jsem tam mohl vidět. Někoho obdivujete, koukáte na jeho fotky v počítači a pak toho člověka potkáte v sousední dráze," líčí zajímavé chvíle Jakub Kočař.
Snad nebudou poslední. Před velkým optimismem ale Zdeněk Tobiáš u obou mladých plavců, kteří spolu shodou okolností chodí i do stejné třídy na sportovním gymnáziu, varuje.
Doba, kdy se bude rozhodovat, zda se ve sportovním světě skutečně prosadí, prý teprve přijde. "I proto se syna v jeho nadšení snažíme brzdit a chceme, aby dělal i jiné věci, než jen chodil na bazén," říká trenér.
Ví, proč je opatrný. Jeho svěřenci Martin Verner a Rostislav Vítek jako náctiletí nic neznamenali. Výborné výsledky přišly až později.
