Zvládl to líp, než sám očekával. I při svém dvanáctém startu na extrémní etapové soutěži dojel až do cíle a v celkovém pořadí motocyklistů skončil na solidním třicátém místě. „Kdyby mi to někdo řekl před startem, tak bych mu asi nevěřil,“ říká pětačtyřicetiletý liberecký rodák, jehož dakarským maximem je 18. příčka z roku 2014.
„Ukázalo se, že i po dvouleté dakarské odmlce jsem na tom výkonnostně celkem dobře. Velmi mě potěšilo i čtvrté místo v kategorii bez podpory. Kdybych nebyl tak vyřízený, měl bych ještě rezervy.“
Jaký pro vás byl letošní Dakar?
Bylo to ten nejtěžší závod, jaký jsem v životě jel. Ani ne tak technicky, ale komplexně. Byla mi totiž šílená zima. Ranní přejezdy byly martyriem, které mi narušilo jezdeckou pohodu i celkový náhled na závod.
Když jste v roce 2007 na Dakaru začínal, také jste jel bez mechanika. V dalších letech jste už servisní podporu měl. Jaký byl návrat zpět do té nejdrsnější dakarské kategorie?
Je pravda, že při svém prvním startu jsem jel taky bez servisu, ale tenkrát jsem ve třídě Malle Moto nestartoval oficiálně, protože jsem ani nevěděl, že se do ní mám přihlásit... Musím říct, že to letos nebylo zas tak hrozné. Je to ale neuvěřitelná třída, která z vás vycucne všechny síly. Na druhou stranu o nás bylo dobře postaráno, měli jsme potřebné nářadí, maziva i studené nápoje, mohli jsme si nabíjet telefony... Ale samozřejmě nikdo za vás nerozdělá stan a neopraví motorku. Po závodění vás zkrátka čeká ještě druhá směna a čas strašně rychle utíká.
Jak jste sám zvládal opravy motocyklu KTM?
Měl jsem štěstí, že se mi vyhnuly větší technické problémy. Jediné, co bylo, že mi tekl olej z motoru, ale to se vyřešilo. Kdybych si ale někde rozbil hubu, nedovedu si představit, jak bych stroj dával dohromady... I tak jsem byl ale dost vyždímaný.
Práce mechanika? Je to těžší než závodění, poznal Pabiška na Dakaru |
Zažil jste na trati nějakou prekérní situaci?
Překvapivě ani ne. Ale pral jsem se s dunami, ty úplně nesnáším. Navíc navigace byla velice složitá. Taky mě postihly problémy s rukama. Dodnes to přetrvává - mám něco se zápěstím, dlaněmi a prsty. V terénu jsem jen horkotěžko udržel motorku, ruce mi asi nastydly během těch chladných přejezdů.
Vloni jste byl na Dakaru jako mechanik kamionu. Věřil jste tehdy vůbec, že se na slavnou rallye ještě vrátíte závodit?
Myslel jsem, že už to všechno skončilo. Pořád jsem se ale fyzicky udržoval a pak přišla suprová nabídka od Jantar Teamu a navíc ještě od dvou sponzorů, což znamenalo výrazné doplnění rozpočtu. Sám jsem byl překvapený svou výkonností. Kdybych byl líp připravený na tu zimu, zbylo by mi víc sil do rychlostních zkoušek. Když jedete 250 kilometrů v mraze, energie se už moc nedostává.
Jak moc ovlivnila závod koronavirová krize?
Snažil jsem se to házet za hlavu, ale problémy samozřejmě byly. Nemohli jsme jet žádné přípravné závody, po příjezdu do dějiště jsme pak museli do karantény. Člověk je v obrovském stresu, jestli mu vyjde test negativně a bude vůbec moct odstartovat. Podepsalo se to na každém. Slovenského motocyklistu Ivana Jakeše na start nepustili.
David Pabiška v minulých letech na Rallye Dakar.
Zažil jste Rallye Dakar v Africe, v Jižní Americe a teď v Saúdské Arábii. Jak byste to porovnal?
V Jižní Americe to bylo fajnové, tratě byly různorodé. Tady byla složitá navigace, která se dá srovnat třeba s Katarem, kde jsem jel s Martinem Prokopem coby navigátor v autě. Roadbooky jsme dostávali až dvacet minut před startem, připravoval je pořadatel a používal dost zvláštní značení. Pral jsem se s tím a dělal jsem chyby. Jedenáct let jsem byl zvyklý na něco jiného a přechod pro mě byl složitý.
Jak teď relaxujete?
Ležím doma na gauči a vymýšlím, co bude. Šel bych už na trénink, dal bych si nějaký lehký výšlap. Ale štve mě zima. Ještě že se teď začalo oteplovat.
A vaše dakarská budoucnost?
Hned po letošním Dakaru jsme měli týmovou poradu. Jantar Team chce pokračovat a já taky. Když vznikne nový tým, není to záležitost jen na jednu sezonu. Věřím, že se na Dakar příští rok znovu vrátím a že se nám podaří využít poznatky z letošního ročníku.
